Ke skalám jsme dorazili po 21:00 večer a po krátkém hledání místa, kde bychom složili hlavu, jsme zvolili přespání na louce nedaleko parkoviště.
Thalhofergrat
V sobotním ránu, po snídani v trávě, jsme zamířili na nedaleký Thalhofergrat. Na doporučeném parkovišti jsme odstavili auto, prohlédli si boulder přímo u cesty a vyrazili nahoru. Vápencové skály dosahující místy výšky až 35m jsou nedaleko cesty s orientací na všechny světové strany.
Celkem je tu přes 200 dobře odjištěných cest borháky. Na malém parkovišti jsme nebyli první, ale i větší množství lezců se v dvanácti sektorech v pohodě rozprostřelo. Prošli jsme několik sektorů a zastavili se nahoře v Obere Thalhoferwandu, kde byly spíše krátké cesty (max. kolem 18m) v mírně položené skále. Strávili jsme tady velkou část dne a každý si vylezl 8 cest klasifikace od 5 až 6+. Nejvíce se nám líbila linie Jupiter (6-).
Cestou zpět k autu jsme si prohlédli jeskyni, ve které by se v případě nepřízně počasí dalo i přespat, prohlídli jsme si blíže i jiné sektory s borci na laně a David si i pokecal španělsky se dvěma z nich. Rozhodli jsme se přesunout směrem k oblasti Peilstein a cestou hledat něco vhodného na přespání, protože v noci mělo pršet.
Hostinec Holzschlag
Chvíli jsme zastavili v městečku Neuhaus a v Cafe Timeout se občerstvili kávou a pivkem a v průvodci si vybírali pěkné cesty na zítřek. Piva se zřekl David a tím se pasoval na řidiče, který nás bezpečně dopravil až k hostinci Holzschlag – pro mnohé lezce výchozím bodem ke skalám Peilstein.
Na plácku před hospodou jsme si ukuchtili večeři a se začínajícím deštěm se uchýlili do hospody. Čas u piva, šturmu a karetních partií příjemně utíkal až do zavíračky, před kterou ustal i déšť a my se mohli odebrat na kutě. V blízkosti nedaleké opuštěné chaty jsme strávili ničím nerušenou noc (až na ty žáby! a Kamilovo odbíhání na záchod).
Peilstein
Po večerním dešti v noci foukalo, teplota byla celkem příznivá a tak se dalo předpokládat, že skály oschly a my vyrazili za lezením. I tak jsme si ale vybrali sektory orientované spíše na jižní stranu, aby nás sluníčko pěkně hřálo, což se nám splnilo jen částečně po poledni, jinak někteří klepali kosu.
Peilstein je řada vápencových skal rozdělená do 26 sektorů, orientovaných do všech světových stran a je na nich vybudováno kolem 1000 cest, opět velmi dobře zajištěných borháky nebo nýty. V průvodci jsou jednotlivé cesty dobře německy 
popsány (stupeň zajištění, oblíbenost, popis cesty) a ohodnoceny tak, že umožňují vybrat si cestu dle libosti.
My jsme si vybrali pěkné cesty 5+ až 6 v sektoru Groẞer Zinnenkessel. S přibývajícím časem jsme se přesunuli k věži Hahnenkamm a David naše pokusy završil pěknou cestou Lochstrejfen za 6+.
Thalhofergrat nebo Peilstein?
Thalhofergrat je pěkný, ale Peilstein se nám líbil víc. Je tu více možností, i když taky více lezců. Všem zájemcům o dobře odjištěné a tedy bezpečnější lezení doporučujeme.
]]>Odjezd byl v pátek večer z Ostravy a po setmění jsme dorazili do Varišova, kde jsme si zajistili ubytování v „Urbárskom dome“. V novostavbě lesnické organizace jsme obsadili jeden z dvou apartmánů v podkroví. Po krátké poradě u večeře jsme zalehli unaveni cestováním.
Bystrá dolina – Kotlová
Ráno nás probudilo sluníčko a po snídani jsme se rozhodli prozkoumat Bystrou dolinu a svahy Kotlové. Zastavili jsme na malém parkovišti u hlavní cesty, kde se již připravovali na výstup dva Slováci. Dozvěděli jsme se několik informací, když tu si Irena všimla, že nechala pásy na lyže na chatě. Nezbývalo, než se pro ně vrátit. Po krátkém zdržení jsme vyrazili zalesněným údolím kolem několika chat po tenké, asi patnáct centimetrů silné, vrstvě sněhu.
Trochu nám zatrnulo, když nás míjelo na křižovatce cest vozidlo ochránců přírody, které si razilo cestu vpřed. Výše, kde se les změnil v kůrovcovou paseku, zastavilo a z něj vysedl pár skialpinistů. Pozdravili jsme se a pokračovali výše holými stráněmi, které nám odkryly výhled na Tatry v popředí s Kriváněm.
Sněhu pomalu přibývalo a my pokračovali opět zalesněným údolím vzhůru. Asi po hodině jsme odbočili ze stopy vpravo přes potok, který nám stál v cestě. Jako první ho zdolal Kamil a pokračoval zarostlým a panenským terénem vzhůru do svahu. Prošlapal cestu do úzkého žlabu, který se pomalu rozšiřoval a měnil na prostupnější. Pokračovali jsme ve vrstvě prašanu až k plochému hřebeni, kde se rozfoukalo a počasí se začalo měnit. Když jsme vystoupili na vrchol Kotlové, přihnaly se mraky. Přesto byl výhled stále dobrý.
Vršek kopce byl vyfoukaný a vrstva sněhu zmrzlá. Následoval sjezd po výstupové trase, který byl tak parádní, že jsme se rozhodli ho zopakovat. Trochu se oteplilo a sníh ztěžknul. I tak jsme při návratu dojeli na lyžích až k autu. Poobědvali jsme v hospůdce na Podbanském a posilněni vyrazili na procházku na Štrbské pleso a už za tmy se vrátili na chatu.
Holý vrch
Druhý den z obavy před blížící se teplou frontou, jsme zvolili kratší túru z Podbanského na Holý vrch. Auto jsme zaparkovali u Svištího brlohu. Zprvu po sjezdovce a pak lesní cestou jsme vystoupali k myslivecké chatě na Žeruche, kde jsme posvačili a rozhlédli se po Horním Liptově a okolních kopcích včetně Kriváně. Odtud jsme pokračovali lesem a kosodřevinou přes Strieborný grúň až na vrchol Holý vrch. Chvílemi nám výhled znemožňovala nízká oblačnost. Sníh byl ve vrcholových partiích opět vyfoukaný. Dál až na Velkou Kamenistou, kde je krásný a dlouhý sjezd, by se dalo pokračovat místy jen pěšky, bez lyží. Rozloučili jsme se tedy pohledem na Tatry a sjeli po výstupové trase zpět. Kličkování mezi stromy jsme si dosyta užili.
Po vyklizení apartmánu jsme se cestou domů zastavili prohřát kosti v termálním jezírku Kalameny.
Výlet do Podbanského se vydařil a rádi bychom se tu vrátili dokončit túru na Kamenistou, případně absolvovat další výlety na Bystrou nebo Križnou.
]]>Na nevelký ostrov omývaný Egejským mořem, který leží východně od Kréty, je nejlépe se dopravit letecky. Některé lety končí až na Kalymnosu, ale my se rozhodli pro variantu, kterou volí zřejmě většina cestovatelů, a sice přílet na blízký ostrov Kos a z něj pak trajektem během půl hodinové plavby do hlavního města Kalymnosu – Potie.
Ubytování a doprava na místě
Lezci nejvíce vyhledávají ubytování v Masouri, protože je umístěn nedaleko mnoha lezeckých sektorů. My jsme zvolili méně navštěvované Panormos a apartmány Mary Popi. Doprava do jednotlivých lezeckých oblastí, kterých jsou na ostrově na čtyři desítky, je asi nejlepší pronajatým skútrem – ideální varianta pro dva, případně autem.
Lezení
V září, kdy jsme ostrov navštívili, jsou již letní vedra trošku na ústupu, ale moře je stále dost teplé. Lézt se dá jak dopoledne, tak i odpoledne, neboť jednotlivé oblasti jsou orientovány na různé světové strany. Cesty v sektorech jsou naprosto luxusně označeny i odjištěny. Najdete tu celou škálu obtížností od 4a až po 9a/9a+.
V roce 2016 tu bylo 2700 cest a nové přibývají rychlostí ve stovkách za rok. Vzhledem k malé velikosti ostrova (110 km) je to úctyhodné množství. Ostrov je tvořen převážně vápencem a cesty jsou velmi různorodé, vyskytují se jak rajbasy, tak tufy, kolmé stěny, převisy a jeskyně. Některé jednodélkové cesty jsou dlouhé až padesát metrů, takže potřebujete delší lano a také až šestnáct expresek. My jsme byli vybaveni 70 m lanem a 15 expreskami a i tak jsme do delších cest nemohli, protože by nám nevystačila délka lana.
V některých sektorech jsou i vícedélkové cesty a kdo holduje zajištěným cestám, najde tady i feratu. Skvělým pomocníkem při výběru cest (a nejenom toho) je velmi podrobně zpracovaný lezecký průvodce. Obsahuje nejenom mapu se zobrazením jednotlivých sektorů, ale i doporučení, v kterém období či hodinách je dobré jej navštívit (kdy je ve stínu), kolik má cest a v rozmezí jakých obtížností, zda je vyhledávaný či naopak liduprázdný, jak je lezci hodnocen apod.
Daným sektorům jsou pak věnovány jednotlivé kapitoly, ve kterých lze najít fotografie s vykreslením jednotlivých cest, jejich opět dost podrobným popisem – jak je cesta dlouhá, kolik expresek je potřeba, obtížnost, slovní popis charakteru cesty s uvedením klíčových míst a opět celkem užitečné hodnocení cesty ostatními lezci. Autoři nad průvodcem jistě strávili spoustu času a výsledek stojí opravdu za to.
Vybrat ze sektorů, které jsme navštívili, ten pro nás „top one“, není lehké, protože každý z nich měl své krásné i méně hezké cesty. Nicméně díky charakteru cest i velkým zastoupením těch v naší lezecké obtížnosti na nás velmi zapůsobil sektor Ghost kitchen nebo např. Poets. V těchto sektorech převládají kolmé nebo lehce převislé cesty techničtějšího charakteru.
A závěrem …
Na Kalymnosu jsme strávili jedenáct dní a poslední den před odletem jsme relaxovali na ostrově Kos. S výjimkou tří dnů, jsme každé dopoledne lezli na skalách, odpoledne lovili ryby (a někdy jsme byli i úspěšní :-)), koupali se a potápěli v moři. Pro nás je Kalymnos opravdu lezeckým rájem, na který velmi rádi vzpomínáme a můžeme jej jen doporučit.
]]>Noc
David chce mermomocí ještě vyklusat na Hrebienok, což my ostatní s všelijakými výmluvami odmítáme a tak mu nezbývá než vyrazit na nocleh do divočiny sám. Zbytek rozbaluje „tábor“ a ukládá se ke spánku mezi auty. Klidný spánek nám přerušovaly zvuky přírody – jelení říje (kterou Irena i Kamil ještě v neděli tvrdošíjně považují za medvědí bručení). K ránu trochu poprchává, ale rozbřesk je už ve znamení krásného slunečného dne.
Téryho chata
Po rychlé snídani a sbalení věcí vyrážíme za Davidem a volíme velmi snadnou výstupovou variantu, a sice výjezd pozemní lanovkou. Záhy se vítáme s horským nocležníkem, kterého sice o něco méně budili řvoucí jeleni, zato důkladně promokl. Teď již kompletní sestavě stoupáme směrem k Zámkovského chatě, kde dáváme svačinu a nezbytné pivko a pokračujeme k Teryně. Počasí se krásně vybarvilo a v ranním vlhkém vzduchu se dobře stoupá. U Teryny zjišťujeme, že je totálně plno a že přespat lze již jen venku.
V dané situaci a při ranních teplotách blížících se 4 °C to příliš nevítáme, protože jsme nechali spacáky dole v autě, což se ukazuje býti školáckou chybou. Jen David se směje pod knírem, neboť on jediný je kompletně vybaven a nic neponechal náhodě (a to je z nás nejmladší, v jeho případě asi neplatí, že mládí je nezkušené, ale spíš že my ostatní jak jsme staří, tak jsme … nemoudří). Po krátké poradě jak vzniklou situaci řešit se Pavel nabízí a je ochoten se pro spacáky a karimatky vrátit do auta.
Baranie rohy – Šádkova cesta
My zbývající se vydáváme lézt Šádkovu JZ cestu (IV) na Baranie Rohy. Nástup nacházíme snadno možná i díky tomu, že již zdálky vidíme v nástupu vedlejší cesty jednu dvojku lézt. Vybalujeme cajky a David se pouští do první délky vlevo koutkem od plotny a pak přelézá na ni, míjí starou skobu a na konci plotny štanduje. Další délku tahám já (Irena) a trochu bloudím, tlačím se moc doprava a to až do chvíle kdy začínám mít strach a vlevo dole pod sebou vidím štand. Tak se opatrně vracím a s úlevou se cvakám do jištění.
Další pěkné plotnové lezení vytahuje David, zatímco my s Kamilem klábosíme na štandu. Pak přebírám žezlo opět já a moje délka není o lezení ale spíš o procházce po travnatých policích, tudíž se nebojím a nechávám se unést atmosférou místa. Ze zasnění mě zastavuje až přílišný tah lana, proto najdu vhodné místo na štand a snažím se dobírat, ale je to sakra ztuha a až po delší chvíli mám nadohled i cosi brblajícího Kamila o tom, že jsem zašla moc daleko, nebyli jsme na doslech, lano táhne, neví, jestli ho jistím … No samozřejmě má pravdu, ale to je tím, že jsem tatranský lezecký nováček a nemám ty správné návyky (což se vzápětí potvrzuje, když musíme rozmotávat totálně zašmodrchaná lana).
Nicméně tyto lehké štrapáce nám vynahradí dvě krásné délky v poslední velké plotně, za kterou nás už čeká jen závěrečný hřebínek, kterým dolézáme pod vrchol Baraních rohů. I když bylo po dobu výstupu krásně slunečno, tady se do nás už pomalu začíná vkrádat zima a tak rychle vyběhneme na vrchol, cestou zpět k báglům odlovíme kešku a vydáváme se dolů k Teryho chatě.
Dorážíme před setměním, Pavel už nás zdálky vyhlíží, u večeře (David vaří luxusní noky) si sdělujeme zážitky a pak příjemně znavení uléháme v závětří chaty do spacáků. Obloha byla bez mráčku, úplněk nám osvětloval celou dolinu a my se kochali výhledem i na světly zářící Poprad.
Malý Ľadový štít – Cesta k slnku
Ráno při snídani jsme dohodli, že půjdeme na Malý Ledový štít a vybrali jsme si Cestu k Slnku (V). Měli jsme jen fotku z nástupního místa a plni optimismu jsme vyrazili pod stěnu. Po více než hodinovém bloudění dolinou a hledání nástupního místa, kdy jsme ho poznávali při téměř každém pohledu na skalní stěny okolo nás jsme se pokorně vrátili k chatě a pozměnili plány :-).
Nutno dodat, že to bloudění jde za mnou … už jsem před 100 lety cestu lezl, v pořádné mlze, a nástup jsme tehdy našli. Asi jsem byl dost přesvědčivý, když jsem ukázal směr (a všem se to zdálo OK), který se nakonec ukázal mylným. Kamil
Žltá stěna – Korosadowicz
Jde se k Žluté stěně, kde je oblíbená a často lezená Korosadowiczova cesta (V) v severní stěně. Kupodivu nalézáme nástup a do stěny nastupuje David s Pavlem, Kamil s Irenou se jdou projít a budou pozorovat předsunuté lezecké družstvo zpovzdálí (skončili jsme u piva na Zámkovského chatě :-)).
První délku cesty vyvedl Pavel, jde o lehčí pasáž mělkým vhloubením na travnatou polici až k věžičce viditelné z dálky. Za ní je přelez k širšímu zářezu, kterým se leze na polici a přes ní pod puklinu v plotně. Zářezem vzhůru se probojoval David až pod převislý koutek. Zaštandoval a na další délku šikmo doleva strmou plotnou pod převislými bloky se vydává Pavel. Po překonání klíčového místa už následuje jen žlab až na východní hranu stěny. Kluci balí vercajk a vystupují travnatým úbočím k vrcholu. Po krátké vyhlídce na Lomnický štít spěchají jižním žlabem dolů, nachází místo ke slanění až na suťovisko, kterým se vrací k nástupu. Všichni se pak potkáváme u Zámkovského chaty a společně vyrážíme k autu.
A konec …
A co říci závěrem? Byl to velmi podařený víkend, užili jsme si krásného počasí, pobyli jsme sice ne na liduprázdných, ale na horách, a to se vždy cení, aj legrace a pivko bylo a dokonce se mi i vrátila má historická karabina, kterou Pavel s Davidem nechali cvaklou v posledním štandu Korosadowiczovy cesty. A kdo dočetl až sem a zajímá ho, jak se mi karabina mohla vrátit tak mu to prozradím na nějaké další oddílové akci
My společně s Crisem jsme dorazili v pátek večer do Hrabušic, kde bylo zajištěno ubytování v soukromí, které krom naší party obývala ještě početná skupinka Maďarů, kteří se také chystali lézt v ledech. Neoficiálním vůdcem výpravy se stal Oskar, který do Slovenského ráje jezdí za ledolezením pravidelně a ten i stanovil odchod v sobotu v 9:00 směr Sokolia dolina.
Ráno jsme ještě vyrazili nakoupit potraviny do místního obchůdku, který svým pultovým prodejem a celkovou atmosférou silně připomínal staré časy. Oskar poté v 8:50 netrpělivě stepoval před barákem, popoháněl opozdilce a připomínal odchod v 9:00 (na nikoho nečekáme). Po 9:15 všichni vyrážíme :-).
Je krásné, slunečné počasí, přecházíme Hornád a po zelené značce míříme na Kláštorisko, kde si prohlížíme ruiny, lovíme kešku a pak pokračujeme na rozcestí Kyseľ , do Sokolie doliny a k „našemu“ ledopádu – Závojový (zdejší nejvyšší vodopád a také druhým nejvyšší na Slovensku). Pár dalších lezců již leze v horním stupni (nad 1. můstkem) a my zjišťujeme, že dolní část je riskantní lézt na prvního, díky kvalitě a vzhledu ledu (karfiol). Proto volíme horní jištění přes můstek a začínáme lézt.
Pro některé z nás je to první zkušenost s lezením v ledu. Jako nováčci máme většinou jen pohorky s turistickými mačkami, ale zbraně (cepíny) máme kvalitní Někteří, zvláště při práci s cepíny, oceňují, že mají na hlavě přilbu. Počasí opravdu přeje, teplota není příliš nízká abychom mrzli a zároveň ne natolik vysoká, že by led tál, snižovala se jeho kvalita a my byli mokří od hlavy až k patě.
Poté co jsme se všichni vystřídali v lezení na prvním stupni, přesouváme se do horního patra kde má led zcela jinou strukturu, karfioly zde vůbec nejsou a led je krásně hladký. Opět se střídáme v lezení s horním jištěním na dvou lanech, přičemž nás Oskar neustále popohání ať nemáme prostoje. Takže ti co sotva slezli jsou již hnáni do dalšího pokusu Jelikož máme ještě poměrně dlouhou cestu zpět a začíná se připozdívat, začínáme balit a Karel, Olda a Adéla vyráží na cestu zpět o něco dříve než ostatní (Adéle se totiž v pohorách udělaly značné puchýře a obává se nutnosti delšího času na návrat).
My ostatní po sbalení vercajku vyrážíme na konec Sokolie doliny, přes Glac a poté již za tmy a svitu čelovek scházíme Suchou Belou. Cestou se ještě pokoušíme odlovit kešku, na kterou je zvlášť Oskar natěšený, ale bohužel díky množství sněhu a pokročilé době bez úspěchu. „Domů“ dorazíme kolem 22, unavení ale spokojení, zvlášť když některé čeká na stole uvařená večeře Večer ještě chvíli klábosíme a Karel s Oskarem a Oldou to protáhnou dlouho do noci.
V neděli ráno balíme a auty se přesouváme do části Piecky, kde u hospody parkujeme a jdeme dolinou po žluté značce k Veľkému vodopádu. Tam strávíme lezením jak v ledu, tak v mixu (do kterého se nikomu z nás moc nechce, ale nakonec ho všichni oceňujeme) několik hodin. I zde volíme horní jištění, které vytvořili Oskar s Okounem. Spokojení se pak vracíme k autům a cestou si ještě Karel s Oskarem hrají na ledoborce, když prolamují ledy na potoce jako malí Hezký víkend zakončíme posezením a obědem v hospodě, kde nás již čeká Adélka, která díky obrovským puchýřům z minulých dní zvolila raději na dnešní den četbu.
Máme-li tento víkend shrnout: parádní společná akce, první zkušenosti s ledolezením jsou pozitivní a budeme se těšit na další.
]]>Po loňské vydařené skialpové akci byla chuť i letos podniknout něco v podobném duchu a volba nakonec padla na vedlejší údolí Stubaitalských Alp a okolí chaty Westfalenhaus (2273 m n. m.). Počet zájemců o výlet se ustálil na šesti a tak nakonec vyrážíme ve složení: Kamil, Honza P., Honza K., David, Pavel a Irena.