Vše probíhalo super až na jednu délku, kde jsme špatně zaštandovali a následoval (toho dne jediný) úsek s dost lámavým ledem. Kryl jsem se pod palbou kusů ledu velikosti encyklopedie, jenž na mě Čebren z vrchu posílal. Polomrtví se vracíme za tmy … Jdeme do místní hospůdky usušit věci, ale stala se nemilá věc … byli jsme přizváni místními ke stolu a strhla se hrozná pitka, jak už to tak na Slovensku bývá. Hořcová pálenka lítala vzduchem i do nás, pro jistotu jsem ubalil ještě dva špeky, aby toho nebylo málo. A ač nám byl nabídnut nocleh zdarma na ubytovně, ráno se s děravou hlavou probouzím vedle auta …

Bielovodská dolina 2011

Další den se chceme vydat dál až za tábořiště na konci doliny, ale asi po hodině cesty uznáváme, že v dnešním stavu je tohle nereálné. Vracíme se zpět, se sušákem a s kocovinou nakonec lezeme Adin úsměv a ještě jeden bezejmenný led.

Víkend to byl perfektní, popili jsme, zalezli jsme … Ledy jsou krásné vytečené, sněhu je málo, ale to ničemu nevadilo. A ještě jedna poznámka: není šroub jako šroub. Měl jsem pár svých od Raveltiku a pár půjčených Black Diamond. Po vyzkoušení BD jsem nechápal. Je to asi jako srovnávat Hilti vrtačku s ručním šroubovákem po dědovi.

Mějte se, Roman.

Upadám znova do spacákového komatu, o půl páté jsem vzhůru, celej rozchňáranej si říkám, že si dám ještě půlhodinku. Naprosto zkušeně se probírám těsně před desátou. No tak jo tak já teda idu. Je strašný vedro, ledový komín mi začíná téct pod rukama, skála je zase rozehřátá jak térová střecha. Celou cestu si odkládám postupně oblečení a v době, kdy už jen přebíhám ledovec pod vrcholovou pyramidu Mt Aspiring-mého cíle, mám už na sobě jen palčáky a spodky (a teda ještě teroše a mačky).

Přilétá helikoptéra plná turistů, Japonci fotí údajného bigfoota neboli mne. Za 10 min se vrací osádka helikošky už bez platících, aby mě mohli zachránit. Koukají na mě, jakože jestli jsem se neztratil a co jako blbnu. Ve zběsilém tempu probíhám kolem zaparkovaného vrtulníku, dávám klukům kousek oplatku za snahu a ženu se dál. No vrchol byl, riskantní sestup, sranda taky.

O týden později se objevil v Queenstownských novinách Mountain Scene článek o “ Omylem vyvolaném zásahu, jež prověřil připravenost místních záchranářů“ i s mojí epesní fotkou. Inu nebyl bych to já, abych nevyvolal ostudu, obdiv nebo pohrdání na všech kontinentech, kam zamířím. Ale slibuju, budu v tom pokračovat.

Po třítýdenním přechodu Kavkazu z Dombaje směrem k centrální části s dominantou Elbrusem jsme dorazili už celkem grogy. Každý den tak 1500 převýšení, málo jídla, málo vody, málo vybavení, stan na hovno, morálka taky už pokulhávala, začala se projevovat ponorka. Mě vadilo Vojtovo mlaskání, jemu zas moje excelentní prdící schopnosti, zkrátka blbosti. Ale následující dny nás měli asi sblížit …

Přišli jsme k našemu prvnímu ledovci v životě (teda ještě jsme byli jednou na běžkách na Dachsteinu), naprosto zkušeně jsem si přivázal otcovo lano, co měl na výškovky asi před dvaceti lety a nešlo skoro ani ohnout, kolem pasu. Vojta taky. S písní na rtech jsme se vydali přes ledovec. Asi za deset minut jsem hodil první basejump do trhliny. Netušil jsem jak mě odtamtud Vojtěch dostane, ale věděl jsem že je to jen na něm. Lano jsem měl zaříznuté někde mezi slinivkou a žlučníkem, moc jsem nemohl dýchat a pohupoval se nad 50ti metrovou dírou. Vojta věděl ještě míň, co s tím, vybavení jsme neměli, stejně bychom nevěděli co a jak …

Inu tak se otočil čelem vzad, naplé lano si narval na rameno a se řvotem, jak když Serena Williamsová podává při tenise, mě vyškubl z díry. Byli jsme na dně oba dva, hlavně psychicky. Příštích asi 1000m přes ledovec nám zabralo asi pět hodin s asi dvaceti pády do jemně sněhem zakrytých trhlin a s nespočtem skoků a la Vertical limit (jen ty cepíny jsme tehdy neměli). Když jsme měli už už vyhráno začalo to pod námi hrozně hučet. Stáli jsme přímo nad potokem, co tekl kdesi pod námi. Kousek jsme couvli, do relativního bezpečí. Padesát metrů po proudu 200 metrový sráz, nahoru všude trhliny, cesta vedla jedině přes led a přes potok. Jenže jak je ta vrstva ledu sakra široká? Deset cm, metr, milimetr?? Jo to jsme nevěděli, ale hučelo to zlověstně!!!

Dohodli jsme se, že cesta vede jedině tudy. Dokonce jsem se šel vychcat, abych byl lehčí … Když jsem se otočil (tehdy ještě relativně v pohodě) na největšího kliďase a drsňáka, trochu jsem se vylekal a uvědomil si, že jsme fakt v kaši. Seděl na batohu, v ruce měl svatej obrázek panenky Marie od babičky a koukal někam nahoru. Ajaj … znejistěl jsem. No nějak jsme to přešli a jakože vylezli u Prijutu 11, takovej barák pod Elbrusem. Už to bylo dlouho, ba ne, bylo to dávno, co jsme přechcali smrt a rozhodli jsme se, že si ještě vyběhneme na Elbrus (bylo to asi o dvě hodiny později).

Neměli jsme zásoby, neměli jsme matroš, nic… Stavíme stan, jakože jdeme, Švédové, že prej bude pěkně až v úterý. Průser byl v tom, že byl zrovna pátek. Vojta řekl: kecy v kleci! a šli jsme spát, přece nějací jantaři ze severu neví víc než my. To jo. Příští tři dny jsme podpírali stan pod poryvy větru, napadl asi metr sněhu, na tři dny jsme měli dvoje těstoviny pro dva lidi, z toho jedny jsem udělal na sladko a pak se to snažil přebít solí (rada-nedělejte to, to se nedá žrát ani v krizi).

Měli jsme jen dostatek ruských cigaret značky Trojka. Bez filtrů, bez zábran … Jedna Trojka tě poslala k zemi asi jako krabka Startek vykouřená za hodinu, ale to se nám hodilo, aspoň čas ubýhal. Nebudu to natahovat … totálně mrtví z brodění se do půl stehen ve sněhu, to vzdáváme asi 200m pod vrcholem. Cestou dolů žerem hlady sníh, nějakej Japonec mi dal tyčinku z které jsem se poblil. Vojta mi utekl s brýlema, takže asi o pět hodin později jsem měl sněžnou slepotu a oči jak králík s tularémií. Taky už jsem pár hodin necítil prsty, ale co už, srát na to.

Jó a pak už jen cesta domů a nevěřícné pohledy chirurgů s Šumperské nemocnici. Prej omrzliny teď v červenci smáli se … ale když jsem na ně vytáhl z tlustých ponožek svoje fialovo černé hnáty, do zpěvu jim už moc nebylo. Konec dobrý, všechno dobré. Nic mi neuřízli i když nejdřív chtěli. A tak začaly fiaska, debakly a průsery, které se mi od té doby, když jedu někam s Vojtou, dějí stále.