Státní svátek jsme strávili v autě, původně větší časová rezerva se postupně vytrácela, až se v zácpě na dálnici za Salzburgem vytratila úplně. Chtěli jsme se vyhnout 4-hodinovému pochodu k horní přehradě, a tudíž byl plán stihnout poslední autobus kolem 16:00 z parkoviště v údolí za Kaprunem.
Díky Ondrově stíhací jízdě, jako z divokého filmu, kdy při kroužení do 8-mého patra nadzemních garáží pořádně pištěly gumy, jsme na vteřiny odjezd stihli. Autobus nás vyvezl kolem přehrady Wasserfallboden k hrázi horní přehrady Mooserboden. Cesta je zpestřena přestupem na obří plošinu v soutěsce, kde nepostavili silnici.
Po nezbytném pivku je to už co by kamenem dohodil (asi 2 hodiny) na chatu Heinrich Schwaiger Haus, 2 802 m n.m. Zde nás čeká velmi útulná chata s velmi příjemnou chatařkou a jejími panáky na uvítanou.
Přes noc něco nasněžilo, tak aspoň nemusíme přemýšlet, zda brát mačky a cepín. A jde se. Nahoře se mačky opravdu hodily. Na chatě je docela prázdno, ještě partička z Brna, tak na kopci k naší spokojenosti nejsou žádné davy. Což je moc fajn. Jelikož jsme se rozhodli nespěchat a strávit na chatě ještě jednu noc, po sestupu z vrcholu jdeme ještě na protější kopec, je krásný slunečný den a času mraky.
Pozdě odpoledne docházíme k chatě, kde nás chatařka hned přivítá slovy, kde jsme tak dlouho, zda jsme ještě nebyli na dalším kopci. Vše má pod kontrolou, a přináší „summit shot“ na návrat. To jsme netušili, že těch panáčků bude více, i od jejího přítele-kuchaře. A když jsme pátrali po tom, proč si nás tak oblíbili, tak nám vysvětlili, že oni vydělávají hlavně na jídle a většina Čechů si platí jen ubytování a jídlo má svoje. Byl to příjemný večer, i s kamzíkem na večeři.
V neděli již jen pohodový sestup dolů k přehradě a návštěva muzea, věnovanému místní sestavě vodních elektráren. Ondra byl ve svém živlu, tak se nám dostalo vyčerpávajícího odborného výkladu.
A nakonec, procházka alpskou botanickou zahradou, bohužel, všechny kytky již byly odkvetlé, jak se dalo čekat, takže smůla. Aspoň nám k tomu neustále pištěli svišti. Jedině Irena ani za nic nechtěla uvěřit, že to jsou oni! Přitom jsme jich tolik viděli 
Vysoké Tatry, sobota – neděle, 1. a 2. června 2013
Pavel Dvorský, Michal Kolesár
SOBOTA
00:00
Sraz U Šimka, nádraží Ostrava Svinov
Tekutá noční večeře s diskusí o detailech trasy.
NEDĚLE
Návrat dolů do Smokovce, na vlak do Popradu a domů do Ostravy.
V 18 hodin v Ostravě-Porubě při přesunu z nádraží domů v letním slunečném počasí s cepínem na batohu znamenalo riziko nedobrovolné deportace na psychynu k Chocholouškovi.
Upadám znova do spacákového komatu, o půl páté jsem vzhůru, celej rozchňáranej si říkám, že si dám ještě půlhodinku. Naprosto zkušeně se probírám těsně před desátou. No tak jo tak já teda idu. Je strašný vedro, ledový komín mi začíná téct pod rukama, skála je zase rozehřátá jak térová střecha. Celou cestu si odkládám postupně oblečení a v době, kdy už jen přebíhám ledovec pod vrcholovou pyramidu Mt Aspiring-mého cíle, mám už na sobě jen palčáky a spodky (a teda ještě teroše a mačky).
Přilétá helikoptéra plná turistů, Japonci fotí údajného bigfoota neboli mne. Za 10 min se vrací osádka helikošky už bez platících, aby mě mohli zachránit. Koukají na mě, jakože jestli jsem se neztratil a co jako blbnu. Ve zběsilém tempu probíhám kolem zaparkovaného vrtulníku, dávám klukům kousek oplatku za snahu a ženu se dál. No vrchol byl, riskantní sestup, sranda taky.
O týden později se objevil v Queenstownských novinách Mountain Scene článek o “ Omylem vyvolaném zásahu, jež prověřil připravenost místních záchranářů“ i s mojí epesní fotkou. Inu nebyl bych to já, abych nevyvolal ostudu, obdiv nebo pohrdání na všech kontinentech, kam zamířím. Ale slibuju, budu v tom pokračovat.
]]>
Zmíněné sněhové pole jsme překonali těsně podél skály a mysleli jsme si, že z nejhoršího jsme venku. Po tomto sněhu bylo ještě 30 m suché ferraty a pak již jen sníh. Vracet jsme se však nechtěli. Ve sněhu jsme horko těžko hledali správný směr, který se nám dařilo držet jen díky starým stopám (cca týden starým). Místy jsme se bořili i do půli stehen ve svahu, který klidně mohl ujet do údolí. Počasí se horšilo a studený a mokrý sníh nám cestu dosti znepříjemňoval.
Závěrečný výšvih na vyhlídku Höllentalaussicht jsme absolvovali po suché a poněkud zvětralé skále trojkovým lezením. Na vyhlídce jsme si velice oddychli. Příště budeme věnovat větší pozornost poznámce v průvodci o výskytu sněhu v brzkých jarních dnech. Sestup jsme absolvovali přes Otto-Schutzhaus, Raxalpe Berggasthof cestou Kronichsteig přímo k tábořišti.
Druhý den za daleko lepšího počasí jsme auto nechali na parkovišti nad obcí Griesleiten a vyrazili po Holzknechtsteig na úpatí Preinerwandu. Na vrchol jsme vylezli feratou Haidsteig (klasifikace C-D). Lezení bylo příjemné, vcelku vzdušné, zpestřené „slepičími“ žebříky, z nichž jeden byl bez jistícího lana. Na vrcholu Preiner Wandu (1783m.n.m.) samozřejmě nechybělo foto u typického vrcholového kříže. Sestup jsme kvůli sněhovému poli v cestě Preinerwandsteig museli zvolit kolem chaty Seehütte, suťoviskem a po Holzknechtsteig dolů až k autu.
Raxalpy 24.-25.4.2010
Účastníci: Honza, Katka, Lucka
Po třítýdenním přechodu Kavkazu z Dombaje směrem k centrální části s dominantou Elbrusem jsme dorazili už celkem grogy. Každý den tak 1500 převýšení, málo jídla, málo vody, málo vybavení, stan na hovno, morálka taky už pokulhávala, začala se projevovat ponorka. Mě vadilo Vojtovo mlaskání, jemu zas moje excelentní prdící schopnosti, zkrátka blbosti. Ale následující dny nás měli asi sblížit …
Přišli jsme k našemu prvnímu ledovci v životě (teda ještě jsme byli jednou na běžkách na Dachsteinu), naprosto zkušeně jsem si přivázal otcovo lano, co měl na výškovky asi před dvaceti lety a nešlo skoro ani ohnout, kolem pasu. Vojta taky. S písní na rtech jsme se vydali přes ledovec. Asi za deset minut jsem hodil první basejump do trhliny. Netušil jsem jak mě odtamtud Vojtěch dostane, ale věděl jsem že je to jen na něm. Lano jsem měl zaříznuté někde mezi slinivkou a žlučníkem, moc jsem nemohl dýchat a pohupoval se nad 50ti metrovou dírou. Vojta věděl ještě míň, co s tím, vybavení jsme neměli, stejně bychom nevěděli co a jak …
Inu tak se otočil čelem vzad, naplé lano si narval na rameno a se řvotem, jak když Serena Williamsová podává při tenise, mě vyškubl z díry. Byli jsme na dně oba dva, hlavně psychicky. Příštích asi 1000m přes ledovec nám zabralo asi pět hodin s asi dvaceti pády do jemně sněhem zakrytých trhlin a s nespočtem skoků a la Vertical limit (jen ty cepíny jsme tehdy neměli). Když jsme měli už už vyhráno začalo to pod námi hrozně hučet. Stáli jsme přímo nad potokem, co tekl kdesi pod námi. Kousek jsme couvli, do relativního bezpečí. Padesát metrů po proudu 200 metrový sráz, nahoru všude trhliny, cesta vedla jedině přes led a přes potok. Jenže jak je ta vrstva ledu sakra široká? Deset cm, metr, milimetr?? Jo to jsme nevěděli, ale hučelo to zlověstně!!!
Dohodli jsme se, že cesta vede jedině tudy. Dokonce jsem se šel vychcat, abych byl lehčí … Když jsem se otočil (tehdy ještě relativně v pohodě) na největšího kliďase a drsňáka, trochu jsem se vylekal a uvědomil si, že jsme fakt v kaši. Seděl na batohu, v ruce měl svatej obrázek panenky Marie od babičky a koukal někam nahoru. Ajaj … znejistěl jsem. No nějak jsme to přešli a jakože vylezli u Prijutu 11, takovej barák pod Elbrusem. Už to bylo dlouho, ba ne, bylo to dávno, co jsme přechcali smrt a rozhodli jsme se, že si ještě vyběhneme na Elbrus (bylo to asi o dvě hodiny později).
Neměli jsme zásoby, neměli jsme matroš, nic… Stavíme stan, jakože jdeme, Švédové, že prej bude pěkně až v úterý. Průser byl v tom, že byl zrovna pátek. Vojta řekl: kecy v kleci! a šli jsme spát, přece nějací jantaři ze severu neví víc než my. To jo. Příští tři dny jsme podpírali stan pod poryvy větru, napadl asi metr sněhu, na tři dny jsme měli dvoje těstoviny pro dva lidi, z toho jedny jsem udělal na sladko a pak se to snažil přebít solí (rada-nedělejte to, to se nedá žrát ani v krizi).
Měli jsme jen dostatek ruských cigaret značky Trojka. Bez filtrů, bez zábran … Jedna Trojka tě poslala k zemi asi jako krabka Startek vykouřená za hodinu, ale to se nám hodilo, aspoň čas ubýhal. Nebudu to natahovat … totálně mrtví z brodění se do půl stehen ve sněhu, to vzdáváme asi 200m pod vrcholem. Cestou dolů žerem hlady sníh, nějakej Japonec mi dal tyčinku z které jsem se poblil. Vojta mi utekl s brýlema, takže asi o pět hodin později jsem měl sněžnou slepotu a oči jak králík s tularémií. Taky už jsem pár hodin necítil prsty, ale co už, srát na to.
Jó a pak už jen cesta domů a nevěřícné pohledy chirurgů s Šumperské nemocnici. Prej omrzliny teď v červenci smáli se … ale když jsem na ně vytáhl z tlustých ponožek svoje fialovo černé hnáty, do zpěvu jim už moc nebylo. Konec dobrý, všechno dobré. Nic mi neuřízli i když nejdřív chtěli. A tak začaly fiaska, debakly a průsery, které se mi od té doby, když jedu někam s Vojtou, dějí stále.
]]>