Ke skalám jsme dorazili po 21:00 večer a po krátkém hledání místa, kde bychom složili hlavu, jsme zvolili přespání na louce nedaleko parkoviště.
Thalhofergrat
V sobotním ránu, po snídani v trávě, jsme zamířili na nedaleký Thalhofergrat. Na doporučeném parkovišti jsme odstavili auto, prohlédli si boulder přímo u cesty a vyrazili nahoru. Vápencové skály dosahující místy výšky až 35m jsou nedaleko cesty s orientací na všechny světové strany.
Celkem je tu přes 200 dobře odjištěných cest borháky. Na malém parkovišti jsme nebyli první, ale i větší množství lezců se v dvanácti sektorech v pohodě rozprostřelo. Prošli jsme několik sektorů a zastavili se nahoře v Obere Thalhoferwandu, kde byly spíše krátké cesty (max. kolem 18m) v mírně položené skále. Strávili jsme tady velkou část dne a každý si vylezl 8 cest klasifikace od 5 až 6+. Nejvíce se nám líbila linie Jupiter (6-).
Cestou zpět k autu jsme si prohlédli jeskyni, ve které by se v případě nepřízně počasí dalo i přespat, prohlídli jsme si blíže i jiné sektory s borci na laně a David si i pokecal španělsky se dvěma z nich. Rozhodli jsme se přesunout směrem k oblasti Peilstein a cestou hledat něco vhodného na přespání, protože v noci mělo pršet.
Hostinec Holzschlag
Chvíli jsme zastavili v městečku Neuhaus a v Cafe Timeout se občerstvili kávou a pivkem a v průvodci si vybírali pěkné cesty na zítřek. Piva se zřekl David a tím se pasoval na řidiče, který nás bezpečně dopravil až k hostinci Holzschlag – pro mnohé lezce výchozím bodem ke skalám Peilstein.
Na plácku před hospodou jsme si ukuchtili večeři a se začínajícím deštěm se uchýlili do hospody. Čas u piva, šturmu a karetních partií příjemně utíkal až do zavíračky, před kterou ustal i déšť a my se mohli odebrat na kutě. V blízkosti nedaleké opuštěné chaty jsme strávili ničím nerušenou noc (až na ty žáby! a Kamilovo odbíhání na záchod).
Peilstein
Po večerním dešti v noci foukalo, teplota byla celkem příznivá a tak se dalo předpokládat, že skály oschly a my vyrazili za lezením. I tak jsme si ale vybrali sektory orientované spíše na jižní stranu, aby nás sluníčko pěkně hřálo, což se nám splnilo jen částečně po poledni, jinak někteří klepali kosu.
Peilstein je řada vápencových skal rozdělená do 26 sektorů, orientovaných do všech světových stran a je na nich vybudováno kolem 1000 cest, opět velmi dobře zajištěných borháky nebo nýty. V průvodci jsou jednotlivé cesty dobře německy 
popsány (stupeň zajištění, oblíbenost, popis cesty) a ohodnoceny tak, že umožňují vybrat si cestu dle libosti.
My jsme si vybrali pěkné cesty 5+ až 6 v sektoru Groẞer Zinnenkessel. S přibývajícím časem jsme se přesunuli k věži Hahnenkamm a David naše pokusy završil pěknou cestou Lochstrejfen za 6+.
Thalhofergrat nebo Peilstein?
Thalhofergrat je pěkný, ale Peilstein se nám líbil víc. Je tu více možností, i když taky více lezců. Všem zájemcům o dobře odjištěné a tedy bezpečnější lezení doporučujeme.
]]>Slovo dalo slovo a v pátek na večer jsme vyrazili směr Lázně Sedmihorky. Místo na přespání v altánu měl už pod kontrolou od své poslední návštěvy David.
Blatník
V sobotu ráno nás vzbudila před osmou paní z bufetu s tím, ať se raději sbalíme, že správce to nerad vidí. No a bylo to dobře, protože na skalách jsme byli mezi prvními a ty cesty co jsme chtěli lézt byly volné. Když mě kluci říkali, že polezeme 5ky až 7ky, tak jsem trochu bobkoval. Poprvé na pořádném šutru z písku. Nepočítám ty hromádky u nás. Díky Kamilovi a znalosti této lokality jsme se rychle zorientovali a lezli Kalfeřtovu hranu, VI na věž Blatník.
Maják
Všechno i v neděli tahal a jistil Davy. No pískaři jsou šílenci, první kruh – vysoko, ani jsem tam nedohlédl. Druhou a třetí cestu – Mézlova cesta, VI a Údolní cesta, VI – jsme lezli na věž Maják.
Parádní den jsme končili doplňováním tekutin a vařením. Já jsem si zapomněl pánvičku a tak se David smiloval a půjčil mě jeho skládací hrnec. A to neměl asi dělat. Kdo ví, jak rád vše připaluji, tak tuší, jak dopadl jeho hrnec – černě. Po nezbytných úpravách altánu (zatloukání kamenem trčících hřebíků z podlahy) jsme asi už v deset hodin šli spát. S námi v altánu nocovala i mladá rodinka asi s dvouletým Matýskem.
Dračí věž
Ve slunnou neděli jsme vyrazili do skal na věž Dračí věž dříve než ostatní lezci a udělali jsme dobře. Pak bylo plno. Lezli jsme luxusní 42m vysokou sedmičkovou cestu Dračí stěna, VIIb. Protože jsme museli být dříve doma a čekala nás cesta daleká, jsme tímto jedním výstupem a kocháním se na vrcholu ukončili slunnou neděli v Českém ráji.
Díky předsedovi a tahounu Davidovi.
Musím potvrdit Oskarova slova, byl to moc parádní slunečný lezecký víkend. A jsem rád, že jsem před Oskarem ochránil svůj ešus, trochu jsem tušil, co přijde]]>
Na nevelký ostrov omývaný Egejským mořem, který leží východně od Kréty, je nejlépe se dopravit letecky. Některé lety končí až na Kalymnosu, ale my se rozhodli pro variantu, kterou volí zřejmě většina cestovatelů, a sice přílet na blízký ostrov Kos a z něj pak trajektem během půl hodinové plavby do hlavního města Kalymnosu – Potie.
Ubytování a doprava na místě
Lezci nejvíce vyhledávají ubytování v Masouri, protože je umístěn nedaleko mnoha lezeckých sektorů. My jsme zvolili méně navštěvované Panormos a apartmány Mary Popi. Doprava do jednotlivých lezeckých oblastí, kterých jsou na ostrově na čtyři desítky, je asi nejlepší pronajatým skútrem – ideální varianta pro dva, případně autem.
Lezení
V září, kdy jsme ostrov navštívili, jsou již letní vedra trošku na ústupu, ale moře je stále dost teplé. Lézt se dá jak dopoledne, tak i odpoledne, neboť jednotlivé oblasti jsou orientovány na různé světové strany. Cesty v sektorech jsou naprosto luxusně označeny i odjištěny. Najdete tu celou škálu obtížností od 4a až po 9a/9a+.
V roce 2016 tu bylo 2700 cest a nové přibývají rychlostí ve stovkách za rok. Vzhledem k malé velikosti ostrova (110 km) je to úctyhodné množství. Ostrov je tvořen převážně vápencem a cesty jsou velmi různorodé, vyskytují se jak rajbasy, tak tufy, kolmé stěny, převisy a jeskyně. Některé jednodélkové cesty jsou dlouhé až padesát metrů, takže potřebujete delší lano a také až šestnáct expresek. My jsme byli vybaveni 70 m lanem a 15 expreskami a i tak jsme do delších cest nemohli, protože by nám nevystačila délka lana.
V některých sektorech jsou i vícedélkové cesty a kdo holduje zajištěným cestám, najde tady i feratu. Skvělým pomocníkem při výběru cest (a nejenom toho) je velmi podrobně zpracovaný lezecký průvodce. Obsahuje nejenom mapu se zobrazením jednotlivých sektorů, ale i doporučení, v kterém období či hodinách je dobré jej navštívit (kdy je ve stínu), kolik má cest a v rozmezí jakých obtížností, zda je vyhledávaný či naopak liduprázdný, jak je lezci hodnocen apod.
Daným sektorům jsou pak věnovány jednotlivé kapitoly, ve kterých lze najít fotografie s vykreslením jednotlivých cest, jejich opět dost podrobným popisem – jak je cesta dlouhá, kolik expresek je potřeba, obtížnost, slovní popis charakteru cesty s uvedením klíčových míst a opět celkem užitečné hodnocení cesty ostatními lezci. Autoři nad průvodcem jistě strávili spoustu času a výsledek stojí opravdu za to.
Vybrat ze sektorů, které jsme navštívili, ten pro nás „top one“, není lehké, protože každý z nich měl své krásné i méně hezké cesty. Nicméně díky charakteru cest i velkým zastoupením těch v naší lezecké obtížnosti na nás velmi zapůsobil sektor Ghost kitchen nebo např. Poets. V těchto sektorech převládají kolmé nebo lehce převislé cesty techničtějšího charakteru.
A závěrem …
Na Kalymnosu jsme strávili jedenáct dní a poslední den před odletem jsme relaxovali na ostrově Kos. S výjimkou tří dnů, jsme každé dopoledne lezli na skalách, odpoledne lovili ryby (a někdy jsme byli i úspěšní :-)), koupali se a potápěli v moři. Pro nás je Kalymnos opravdu lezeckým rájem, na který velmi rádi vzpomínáme a můžeme jej jen doporučit.
]]>Dürnstein
Dürnstein je městečko v Dolním Rakousku v okrese Kremže-venkov. Leží přímo u Dunaje a jde o jeden z nejvýznamnějších turistických cílů regionu Wachau, který je na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Okolí je známé produkcí vína (což můžeme potvrdit).
Sestava klasická – David a já, Irena s Pavlem a nemůže chybět přespolní Oskar. Příjezd je taky klasický – pozdě za tmy. Jelikož jsme tu poprvé, zvolili jsme kemp Wachau-Camping Rossatz na břehu Dunaje, ve vesnici Rossatzbach, která leží přímo přes řeku naproti Dürnsteinu. V době turistické sezóny se dá plavit převozem na druhou stranu řeky, my máme smůlu, musíme autem na okolo.
První setkání s češtinou – dohadujeme se, kdo bude mluvit, zjišťujeme, jak jsme na to s němčinou, když kolem nás projde paní z recepce a jen tak prohodí – na mne můžete česky. Je z jižní Moravy, provdala se sem.
Sektor Dürnstein
Setkání druhé – ráno cestou ke skalám nakukujeme do historického centra, vidíme malou vinárnu, a před ní u stolku pár lidí s burčákem. No jo, ale jak se německy řekne burčák? U stolku slyší naši debatu a hned napoví – sturm! Partička, co sem jezdí každým rokem za lezením na Velikonoce a na podzim. Tak si dáváme burčák a k tomu dostaneme info k lezení v okolí.
Podle rad vyrážíme k sektoru za hradem Dürnstein, k věži „Narrenturm“ a
„Edelweissturm“ (poznávací znamení – velký znak protěže na věži) a zde a v okolí trávíme sobotní lezení na zdejší žule. Cesty jsou od pětek výše, spíše od šest nahoru. Svítí tu sluníčko, teď na podzim fajn, v létě tu musí být pořádná výheň. A jak jinak, všude samí Češi …
I druhou noc spíme v kempu, bez stanu, jen ve spacáku pod ovocnými stromy. Některé v noci budí projíždějící parníky, jiné zase padající jablka. Na to, že je po sezóně, tak je v kempu plno karavanů, většinou cyklistů. V létě to tady musí být mazec, na zdejší vyhlášené cyklostezce podél Dunaje musí jezdit davy.
Sektor Civetta
Neděle, vyrážíme kousek za Dürnstein, proti proudu Dunaje, hned za městečkem parkujeme před sklípkem, když se objeví pán a zve nás dovnitř na ochutnávku. Ani se moc nebráníme. Při výkladu dal něco ochutnat a pro jistotu ještě nakupujeme za pár korun něco na večer. Takže opět posilněni vínem vyrážíme do skal.
Stačí přejít přes koleje a vzhůru do skal. Nejdříve k věži „Turm jenseits des Tales„, kde kupodivu zase potkáváme Čechy, tentokrát partičku z Liberce. Tady jsou již i dvoudélkové cesty, vše kolem obtížnosti VI. Kolem poledne mizí Oskar, nemůže odsud odjet bez cyklovýletu. A my pomalu začínáme řešit, co večer, má se totiž rapidně změnit počasí.
Ještě se přesuneme na jednu cestu na vlastní Civettu, což je asi to hlavní z tohoto sektoru, taky tady je dost plno (i češtiny). A pak konec, sedáme do auta a za tmy večeříme mezi vinicemi. Což ani jinak nejde, tady člověk nenajde žádné lesíky nebo parčíky, jen vinice a vinice.
Pony ranč Klentnice
Mizíme domů, sváteční pondělí slibuje velmi deštivé počasí, plán je přespat na Pálavě, na tábořišti Klentnice. Na místě zjišťujeme, že jde o Pony ranč, který je ovšem za plotem. Už se nám nikam nechce, Pavel volá na uvedené telefonní číslo, a můžeme přespat. Otevíráme si bránu a čelovkami budíme veškerý zvěřinec – koně, ptáky, ovce, prostě všechno možné. Vypijeme víno z Dürnsteinu a usínáme ve srubu na postelích.
Ráno přijíždí majitelé, paní je smutná, že už jsme po snídani, dovezla nám vajíčka na vaječinu! Tak příště i se snídaní.
Prší a prší, ale domů se nám nechce, a tak rakouský výlet končíme stěnou Vertikon ve Zlíně. Až ke konci lezení si všimneme zákazu chození na boso (byli jsme jediní bosí) … když jsem se viděl svoje černé zaprášené nohy tak bylo s podivem, že nikdo nic neřekl
„Lezecká oblasť Sekaniny – je súčasťou pohoria Vtáčnik, sú to andezitové skaly s dĺžkou ciest do 25 metrov. Oblasť sa nachádza pri obci Lehota pod Vtáčnikom, ktorá je vzdialená cca 15 km od Prievidze. Na začiatku obce po pravej strane nájdete kostol za ktorým treba odbočiť vpravo. Cesta je označená informačnou tabuľou ako prístup ku lyžiarskemu vleku a prírodnému amfiteátru. Po ceste pokračujte cez obec, potom ešte cca 4 km až na koniec asfaltovej cesty, kde sa nachádza závora a chata Smrečina.“
Aby si Irena s Pavlem udělali obrázek o Sekaninách, museli jsme v sobotu navštívit Salamandru, bez toho to tady prostě nejde. Kupodivu, zase tu nebylo nějak moc plno. Což je moc fajn.
Na večer jsme se přesunuli k bunkru (památka na období SNP), před ním je pěkné posezení a na něm rovinka na spaní. Chata Smrečina byla obsazena, ale zrovna tam k večeru nikdo nebyl, tak jsem musel využít tůňky s vodníkem k ochlazení a očistě, už je to tradice, a tradici je třeba dodržovat.
A přišla neděle. Nevyrazili jsme do kopce za chatu, kde to už známe, ale na skály za bunkrem. Je to tady trochu jiné lezení, skoro bych řekl že i těžší, jsou tu dlouhé cesty. Ale hlavně je tady klid, bo většina preferuje Salamandru a skály nad chatou.
Ale i tak tu pár lidí bylo, díky čemuž jsem se stal nechtěným účastníkem závodů ve spouštění druholezce … David (možná Oskar) mne začal vedle slečny spouštět rychleji než obvykle, všiml si toho jistič slečny no … a začaly závody. Ale stačilo, když slečna na jističe lehce houkla „či ti šibe?“ a byl konec … no se přiznám, že jsem si taky oddychl
Jeden srpnový pátek s Davidem vyrážíme, řídím v noci v dešti a v husté mlze zatáčkami Velké Fatry přes sedlo Malý Šturec, no pokud bude příště zase takto, tak raději na okolo po dálnici. Až zpětně jsem zjistil, že pod těmi serpentinami leží Čremošnianský tunel, nejdelší železniční tunel na Slovensku.
Další zajímavostí cesty je následný průjezd obcí Harmanec, starší možná znají heslo “Na záchodě nejsi sám, je tam s tebou HARMASAN!”. Ano, vyrábí se zde toaletní papír. Nyní, při koupi zmíněného produktu, dávám přednost Harmasanu. A vzpomenu si při tom na Kalamárku
Na konci lesní betonově-panelové cesty již na nás čeká bílé fáro s Oskarem. Tak jsme to našli! Spokojeně usínáme na louce u parkoviště. Později, během soboty, naší výpravu doplnila posila – Kačka s Kubou.
Kalamárka
Krátký film o historii lezení na Kalamárce
Kalamárka – andezitová bašta športového lezenia – tak praví reklama. Andezit jsme si oblíbili na Vtáčníku (Sekaniny), tak uvidíme, zda reklama nekecá. Parkoviště se nachází mezi dolními a horními skalami, pro začátek volíme jih, jdeme na dolní skály. Horní přišly na řadu v neděli.
S klidným svědomím mohu říci, že reklama klamavá není Příjemné lezení všech obtížností, jak v dolních, tak v horních skalách. Zaleze si každý. A miliony cest, by sem člověk musel jezdit každý víkend, aby to přelezl.
Takže nezbude než se sem časem zase vrátit ….
]]>Dokonce byl vytvořen online formulář pro přehled, kdo jede a kdo trhá partu. Všechno všem jasné až do termínu odjezdu – na poslední chvíli pořešit, kdo s kým a kdy pojede, kde se nalodit, kde a co nakoupit, kdo co vlastně vezme – obvykle podružnosti, co nevezmeš to nemáš a vlastně ani nepotřebuješ. Letový plán lehce rozhodila tlaková níže nad Baltem nebo to byla tlaková výše u Peloponésu se západním větrem, která způsobila výkyv rosného bodu?
Každopádně klíče od a povinné kolečko s chatařem jsem si odbyl já místo předsedy, takže vím kde je kotel, jak se přepíná elektrické vytápění na pevná paliva, kde jsou pokličky, utěrky, které židle můžou z kuchyně ven, v kolik se bude přebírat chata, jak se zapíná TV, na co je ten divný vypínač pod poličkou, jak funguje senzor pohybu, které dřevo můžeme brát a které NE… pan domácí na to má lejstro a průpravu z dob monarchie.
Asi deset minut po této nezbytné nalejvárně se začaly ozývat motory aut různých značek včetně jedno Smarta a reálně to začlo. Všichni našli volnou postel, všichni se postupně zabydleli a vybalili, něco cinkalo kovem (bečka) něco cinkalo sklem (flašky) a do toho znělo ahoooj ahoooj ahoooj. Tímto bychom chtěli poděkovat a podpořit Heřmanický pivovar, že zaštítil tolik potřebný příjem tekutin a B vitamínů po celou dobu srazu. Voda z přírodních zdrojů byla sice chutná a plná minerálů, ale pro sociální kontakt se hodí více voda chuťově obohacena.
Večer první – špekáčky, pivo (něco málo vína) a společenská konverzace do ranních hodin, kořeněná tělesnou očistou v již zmíněném potůčku. Pokud by to někoho zajímalo pohybový senzor se světlem fungoval bezchybně a byl hned vedle našich dveří, takže nakonec jsem přes skleněnou výplní přehodil deku, jinak by tekla po schodech krev. Nejdřív vstaly ráno naše děti. Všechny jsem varoval, měli jste s tím počítat. Ano i mě bylo trochu zle a běda všem kteří mají lehký spánek. Čerstvý vzduch a ledová voda zevnitř i zevně mají blahodárný vliv, takže kolem desáté dopoledne jsme se začali trousit směr Salamandra a Lego.
S těžkou hlavou je vhodné začít lehčí klasou a tak nesměle prsty lezců bloudily zprvu po chytech těch kratších a jednodušších cest, teprve s okopanými kotníky a orosenými čely jsme se pouštěli do něčeho komplikovanějšího – někdo s tichým supěním a klením, někdo s citem a nahlas od plic (nebo od srdce). Děti hledaly hmyz, pavouky, mloky a zajímavé kameny (mnoho jich úspěšně našly a předvedly), Fido tiše jako pěna hledal, co kdo měl dobrého nehlídaného. Kolem oběda začalo aktivních lezců ubývat směr kuchyně a jen nemnoho zůstalo věrných programů, včetně zlezení blízké feratky. Po doplnění kalorií lehká siesta a buď transformace do cyklistiky nebo zpět ke skalám – ať už jen procházkové nebo k reálnému ležení.
Tímto bych se chtěl omluvit sokolu stěhovavému, který onde hnízdil. Opravdu jsem přehlédl zákazové tabulky, a tak západ slunce jsme s Karlem sledovali z vrcholové vyhlídky. Ptactvo jsme zblízka nezahlédli, zato byla cítit mariánka a veselé hlasy účastníků nedalekého fesťáku. Se setměním jsme opět nechali rozhořet oheň v grilu a v našich srdcích, takže opět se popíjelo, opět se klábosilo, opět koupání v potoce a konec těsně před svítáním. Detaily nebudu rozpitvávat, nebudu adresný – šel jsem spát o půlnoci, že Michale, Oldo, Moni, Jirko a Oski. Pro mne bylo ráno krásné a slunečné. Soudě podle výrazu tváří to ale nebylo pro všechny stejné.
Každopádně postupně byli všichni schopni aspoň horizontálního pohybu a každý dle rozvážení někam zamířil, většina k Jitčině vyhlídce. Rodinná vycházka mířila ke skalám Nad Bunkrem, kde jsou cesty delší a obtížnost zřídka klesá pod 6, ale i neznalý lezec zakloní hlavu obdivuje možnosti výstupu.
Bohužel norská předpověď bezdeštného víkendu se nepotvrdila a tak jsme po obhlídce zamířili zpět na chatu, protože to bylo celé durch mokré. Skupina B na protějším svahu přečkala liják pod převisy a následně využila zlepšení počasí k lezení. Odpoledne již bylo ve znamení úklidu a odjezdu. Někteří se zapojili aktivněji, jiní méně, tak už to bývá. Každopádně jsme nic nerozbili, všechny lžičky byly ve správných šuplících, a tak jsme dostali černý puntík jen za absenci zápisu do kroniky – to byla ta bichle pod televizí. Ke ztrátám na životech ani k těžšímu zranění nedošlo i přes vysokou snahu dětí i dospělých. Za mě plný počet bodů, žena trochu brblá.
P.S. Při dalších výletech doporučuji jakýkoliv senzor pohybu okamžitě zakrýt nebo přelepit žvýkačkou.
P.P.S Jelikož k praktické výuce metodiky nedošlo, důrazně požadují další výjezdní zasedání v co nejbližším termínu!
]]> Tak aspoň trochu fotovzpomínek ze skalkaření z roku 2012 na Kružberku, Rabštejně a Moravském krasu, konkrétně z Krkavčí sklály.