Ke skalám jsme dorazili po 21:00 večer a po krátkém hledání místa, kde bychom složili hlavu, jsme zvolili přespání na louce nedaleko parkoviště.
Thalhofergrat
V sobotním ránu, po snídani v trávě, jsme zamířili na nedaleký Thalhofergrat. Na doporučeném parkovišti jsme odstavili auto, prohlédli si boulder přímo u cesty a vyrazili nahoru. Vápencové skály dosahující místy výšky až 35m jsou nedaleko cesty s orientací na všechny světové strany.
Celkem je tu přes 200 dobře odjištěných cest borháky. Na malém parkovišti jsme nebyli první, ale i větší množství lezců se v dvanácti sektorech v pohodě rozprostřelo. Prošli jsme několik sektorů a zastavili se nahoře v Obere Thalhoferwandu, kde byly spíše krátké cesty (max. kolem 18m) v mírně položené skále. Strávili jsme tady velkou část dne a každý si vylezl 8 cest klasifikace od 5 až 6+. Nejvíce se nám líbila linie Jupiter (6-).
Cestou zpět k autu jsme si prohlédli jeskyni, ve které by se v případě nepřízně počasí dalo i přespat, prohlídli jsme si blíže i jiné sektory s borci na laně a David si i pokecal španělsky se dvěma z nich. Rozhodli jsme se přesunout směrem k oblasti Peilstein a cestou hledat něco vhodného na přespání, protože v noci mělo pršet.
Hostinec Holzschlag
Chvíli jsme zastavili v městečku Neuhaus a v Cafe Timeout se občerstvili kávou a pivkem a v průvodci si vybírali pěkné cesty na zítřek. Piva se zřekl David a tím se pasoval na řidiče, který nás bezpečně dopravil až k hostinci Holzschlag – pro mnohé lezce výchozím bodem ke skalám Peilstein.
Na plácku před hospodou jsme si ukuchtili večeři a se začínajícím deštěm se uchýlili do hospody. Čas u piva, šturmu a karetních partií příjemně utíkal až do zavíračky, před kterou ustal i déšť a my se mohli odebrat na kutě. V blízkosti nedaleké opuštěné chaty jsme strávili ničím nerušenou noc (až na ty žáby! a Kamilovo odbíhání na záchod).
Peilstein
Po večerním dešti v noci foukalo, teplota byla celkem příznivá a tak se dalo předpokládat, že skály oschly a my vyrazili za lezením. I tak jsme si ale vybrali sektory orientované spíše na jižní stranu, aby nás sluníčko pěkně hřálo, což se nám splnilo jen částečně po poledni, jinak někteří klepali kosu.
Peilstein je řada vápencových skal rozdělená do 26 sektorů, orientovaných do všech světových stran a je na nich vybudováno kolem 1000 cest, opět velmi dobře zajištěných borháky nebo nýty. V průvodci jsou jednotlivé cesty dobře německy 
popsány (stupeň zajištění, oblíbenost, popis cesty) a ohodnoceny tak, že umožňují vybrat si cestu dle libosti.
My jsme si vybrali pěkné cesty 5+ až 6 v sektoru Groẞer Zinnenkessel. S přibývajícím časem jsme se přesunuli k věži Hahnenkamm a David naše pokusy završil pěknou cestou Lochstrejfen za 6+.
Thalhofergrat nebo Peilstein?
Thalhofergrat je pěkný, ale Peilstein se nám líbil víc. Je tu více možností, i když taky více lezců. Všem zájemcům o dobře odjištěné a tedy bezpečnější lezení doporučujeme.
]]>Slovo dalo slovo a v pátek na večer jsme vyrazili směr Lázně Sedmihorky. Místo na přespání v altánu měl už pod kontrolou od své poslední návštěvy David.
Blatník
V sobotu ráno nás vzbudila před osmou paní z bufetu s tím, ať se raději sbalíme, že správce to nerad vidí. No a bylo to dobře, protože na skalách jsme byli mezi prvními a ty cesty co jsme chtěli lézt byly volné. Když mě kluci říkali, že polezeme 5ky až 7ky, tak jsem trochu bobkoval. Poprvé na pořádném šutru z písku. Nepočítám ty hromádky u nás. Díky Kamilovi a znalosti této lokality jsme se rychle zorientovali a lezli Kalfeřtovu hranu, VI na věž Blatník.
Maják
Všechno i v neděli tahal a jistil Davy. No pískaři jsou šílenci, první kruh – vysoko, ani jsem tam nedohlédl. Druhou a třetí cestu – Mézlova cesta, VI a Údolní cesta, VI – jsme lezli na věž Maják.
Parádní den jsme končili doplňováním tekutin a vařením. Já jsem si zapomněl pánvičku a tak se David smiloval a půjčil mě jeho skládací hrnec. A to neměl asi dělat. Kdo ví, jak rád vše připaluji, tak tuší, jak dopadl jeho hrnec – černě. Po nezbytných úpravách altánu (zatloukání kamenem trčících hřebíků z podlahy) jsme asi už v deset hodin šli spát. S námi v altánu nocovala i mladá rodinka asi s dvouletým Matýskem.
Dračí věž
Ve slunnou neděli jsme vyrazili do skal na věž Dračí věž dříve než ostatní lezci a udělali jsme dobře. Pak bylo plno. Lezli jsme luxusní 42m vysokou sedmičkovou cestu Dračí stěna, VIIb. Protože jsme museli být dříve doma a čekala nás cesta daleká, jsme tímto jedním výstupem a kocháním se na vrcholu ukončili slunnou neděli v Českém ráji.
Díky předsedovi a tahounu Davidovi.
Musím potvrdit Oskarova slova, byl to moc parádní slunečný lezecký víkend. A jsem rád, že jsem před Oskarem ochránil svůj ešus, trochu jsem tušil, co přijde]]>
První srpnový pátek vyrážíme směr Tatranská Polianka. Oskar, jelikož má nejrychlejší auto mezi horolezci, je na místě určení o hodně dříve, a vydal se na Sliezsky dom hledat bivak. Myslel jsem, že najde skryté místečko někde u plesa v kosodřevině, ale trochu zklamal. Spal přímo na terase bufetu před Slezanem!
Před spaním jsme si konečně dali Karlovy krůtí stehna, která nám nabízel skoro celou cestu nahoru. Bohužel, snědli jsme jich málo …
Martinka
Hřebenovka (lezecká obtížnost II-III UIAA) vede z Polského hrebeně přes Velický a Litvorový štít, Litvorové veže, Lavínovú vežu a štít, Zadný Gerlach na vrchol Gerlachu. Cesta má jméno po svém prvovýstupci Alfredu Martinovi, který ji přelezl 15. srpna 1905. Nejjednodušší sestup je Batizovským žlabem k Batizovskému plesu.
Cesta je v průvodcích psaná na 6 hodin, což je pouze čas z Polského hrebeně na Gerlach. K tomu nutno připočíst výšlap na Polský hreben a sestup do Batizovské doliny. No a pak taky ještě dojít někam domů. Což z toho dělá náročnou celodenní túru.
Ráno
Můj plán byl vyrazit v 6:00. Nevyšel. Ale ne o moc, v 6:30 jsme už ťapali kolem Velického plesa. Batohy nám hodná recepční uskladnila v uklízecím kumbálu, společně se zbytkem Karlových krůtích stehen.
Vyšli jsme sice později, ale na Polském hrebeni jsme byli jako podle původního plánu. Nejsme tu sami, ale těch pár lidí se brzy po hřebeni rozptýlí. Startujeme v 8:00, jak bylo v plánu.
Jediné, co nebylo v plánu, že Oskar sbalil do svého batohu všechny petky s vodou, co v okolí našel …
Tatranská hřebenovka
O Martince se říká: „Hlavní záludností Martinky je orientace. Tudíž pokud se do ní hodláte pustit bez horského vůdce, je radno ji absolvovat za dobrého počasí a viditelnosti. Pak poskytne zážitek, na který se nezapomíná.“
A my měli počasí jako na objednávku!
Zajímavé bylo, že Oskar s Michalem do toho šli s tím, že Karel a já jsme již Martinku šli a jdeme známou cestu. Takový pocit bezpečí. Chyba lávky. Pro Karla dokonce i premiéra na Gerlachu. Už pro ně nebylo cesty zpět …
První část byla pěkně na sólo, chodící úseky s lehčím lezením, krásně rychle jsme postupovali. Člověk jen šel či lezl a kochal se výhledy. Bylo nádherně.
Na první zastávce Karel zjistil, že asi na Slezanu zapomněl vodu. Sám tomu nemohl uvěřit, byl přesvědčený, že na Hrebeni ještě pil. Ale Oskar měl dvě petky vody, tak Karlovi nabídl. Nutno poznamenat, že Oskar i Karel měli petky od stejné minerálky.
Jelikož cesta byla dlouhá, hlídal jsem přestávky a snažil se moc neflákat. Měl jsem obavy, že ve čtyřech budeme krapet pomalejší. A co se říká o orientaci v Martince, tak jsme samozřejmě, tuším v okolí Litvorových veží, kousek sešli z cesty. Došlo k navázání na lano, a za chvíli jsme byli zpět.
Pak byly úseky, kdy jsme se trochu jistili, ale byli jsme tím ukrutně pomalí. Tak nás napadlo udělat vláček, použít průběžné jištění, dělal jsem lokomotivu, nahazoval jištění a Karel na konci sbíral. Bylo to o hodně rychlejší a kluci uprostřed měli pocit bezpečí.
Mezitím, Oskar nabízel Karlovi vodu z svých dvou flašek.
Cesta krásně ubíhala, minuli jsme Zadný Gerlach a už jsme byli v Tetmajerově sedle a před námi byl krásný dlouhý výšvih. Nevypadá to tak, ale není obtížný. Na pohodičku. Z jeho konce je v dáli vidět Gerlach, vede k němu poměrně dlouhý a úzký vrcholový hřeben. Krása.
Nezdá se to, ale už jsme byli na nohou celkem dlouho. Ve výšvihu Michal prohlásil, že to je paráda, že by to nikdy nemuselo končit. Tady nahoře už se trochu mírnil, že už to pomalu i stačilo.
Gerlachovský štít 2654 m n.m.
Tak jsme tu! Někteří úplně poprvé, já poprvé v létě. Je 16:00, Martinku jsme ve čtyřech i s nějakým jištěním dali za 8 hodin. 8 hodin lezení nahoru dolů.
Zatímco se Oskar s Karlem snažili rozmotat gordický uzel na laně, Michal připravil parádní bio svačinku. A samozřejmě, Oskar nabízel Karlovi své petky s vodou.
A teď cesta dolů. Nekonečná cesta dolů. Přidala se k nám maďarská dvojka, spolu jsme kousek slanili. Paní mi nevěřila, že jeden z nás umí maďarsky. A pak byli překvapeni a nadšeni, že si s Michalem pokecali po svojemu.
A furt dolů. Na plno místech bylo vidět, že tu kdysi byly k sestupu připravené ocelové lana a kramle, teď lana chyběla zcela, kramlí chybělo celkem dost. Museli jsme myslet na to, jak tady chodí normální turisti s horkými vůdci. To je snad musí spouštět na laně …
Ten sestup byl nekonečný … když už to vypadalo, že jsme skoro dole, tak se v jednu chvíli ukázalo, že zdaleka ne. Maďarská paní vyloudila několik jasných anglických slov a rezignovaně sedla na zem … Dole prohlásila, že sestup byl mnohem těžší než celá Martinka.
Batizovská dolina
A jsme v bezpečí dole! Dáváme svačinku, balíme věci, a jak děláme pořádek, tak Oskar tahá z batohu petky s vodou. Tři stejné flašky! To je překvapení! Karel vodu nezapomněl, ale Oskar ji přibral na Poľském hrebeni a celý den dělal Karlovi nosiče vody. Dával mu napít jeho vlastní vody
Je 18:00, jsme na cestě už skoro 12 hodin. Oskar vystrašil Michala, že bufet zavírá v 19:30 a restaurace na Slezanu je jen pro ubytované. Měl jsem chuť na pivko, Michal ji měl ale pekelnou. Jsem netušil, jak dovede rychle chodit, když cítí pivo! Nestačil jsem. Ale na konci Michal pochopil, že stíháme, tak zvolnil a počkal na mne.
Bufet jsme stihli, Michal si přede mnou objednal k polívce 3 piva. Radši jsem se zeptal, zda bere i pro mne. Ne. Má žízeň. Jsem nestihl dopít to moje jedno, a Michal už měl prázdno.
Je 19:30, doráží Oskar s Karlem, vyšli jsme před 13-ti hodinami. Bylo to krásné.
Bororo
Čemu jsem odolal v bufetu u polívky s Michalem, tak přišlo po příchodu Oskara. Ještě že jsme se stihli s Michalem najíst.
Že prý se musí takový výstup oslavit, a navíc, Oskar má dneska svátek! A už to bylo. A jak jinak, než borovičkou. Oskar měl nakonec špatné informace, bar v hotelu byl otevřen i pro přespolní.
Michal s Oskarem točili pivka a borovičky, občas brali ohled na mne s Karlem, vynechali nás, a Karel do sebe tlačil alespoň čokolády, když už nic jiného nebylo. No vlastně bylo …
Přece jen, byli jsme unavení, já lehl a hned spal, už jsem nebyl u toho, jak se kluci dívali na hvězdy a Karel u toho pojídal již několikrát zmiňované uzené krůtí stehna.
Neděle
Ráno se nikomu nechtělo vstávat … únava ze sobotního výletu a bororo večerní akce, nikdo to nechtěl říct, ale lézt se vůbec nechtělo. Kolem nás už chodili nedočkaví turisti, a my lenošili ve spacáku. Teda až na Karla. Ten od rána běhal a zápasil se zbytky krůtích stehen ve svém těle. Bylo mu ukrutně zle.
Bylo nám líto jet domů, když už tady jsme, tak jsme se alespoň vydali na průzkum Velického zubu. Karla jsme nechali bojovat s krůtou a nalehko vyrazili dolinou nahoru.
Velický zub – Jubilejná cesta
Pomalu jsme vylezli nad Večný dážď a lehli do trávy poblíž Kvetnicového plesa, leželi na sluníčku a pozorovali, jak se příchozí turisti neustále fotografují v podobných pózách.
V plánu jsme měli vylézt první dvě délky cesty Jubilejná na Velický zub, prý dobře odjištěná cesta, z druhého štandu se dá slanit. Měl to být průzkum a pak jít zkontrolovat Karla.
Dobře odjištěná cesta – tak hodně jištění skoro není ani u nás na stěně! Cesta je vhodná pro ty, co neumí zakládat své jištění a chtějí vyzkoušet Tatry, tady stačí mít pořádný balík expresek a jen cvakat a cvakat. Karabiny mi v první délce nestačily. Není šance se tady jako v jiných tatranských cestách ztratit.
Podle scházejících horalů je to stejné až nahoru, celých pět délek. Prý by nejraději vzali flexku a polovinu toho odřezali … tož staří pardáli.
A dolů …
No a to bylo vše. Nabrali jsme Karla (krůtí stehna už nebyly) a vydali se na pouť dolů k autu. Moc parádní víkend s fajn parťáky!
- Sliezsky dom
- Martinka (Goat)
- Martinka (Horydoly)
- Jubilejná cesta
6.-8. 3. 2020
2 osádky autem:
Kamil, Franta, Monika, Michal
Pavel, Irena, Libor
Pátek
Příjezd v pátek večer na parkoviště v Žiarské dolině. Příjemný romantický výšlap na lyžích k Žiarske chatě za měsíčního svitu. Příchod na chatu přesně na zavíračku restaurace, tedy tento večer bez místního Liptovaru. Nebyl to příliš velký problém díky vlastním zásobám tekutin a mejdanu na povale, kde se taky i spalo. Během mejdanu také setkání s českými piloty vrtulníků.
Sobota
Výšlap na lyžích směr Žiarské sedlo. Většina skupiny pokračuje dál na Smutné sedlo přes Okounův hřebínek. Na Žiarskem sedle malá občerstvovací družba s koucourem. Sjezdy ze Smutného sedla a ze Žiarského sedla. Večer na chatě nějaké polívky, Liptovary, karty, šachy, veřejná anketa pro všechny. Muammar Kaddáfi je negativní jak v anketě, tak v náladě. Někdo z oddílu zakalil až do rána v klubovně a nikdo z nás už nevíme, kdo to byl, ani Monika.
Neděle
Výstup směr Terasa k meteorologické stanici a dál směrem na Hrubou kopu za mlhavého počasí. Luxusní sjezd v mírné vrstvě prašanu k chatě a na svačinu. Muammar má velmi dobrou náladu. Po svačině dále sjezd k parkovišti. František veze z chaty na parkoviště pásy, které na chatě zapomněla turistka. Ta měla čekat na parkovišti nahatá. Zda ji Franta našel a pásy předal, nutno se zeptat přímo jeho. Na cestě autem domů zastávka na salaši Krajinka na nákup sýrových produktů, koláčů a hlavně žinčice, která se pila již na místě a po cestě v autě až do Havířova. Dopadlo to dobře, všichni jsme dojeli domů čistí.
]]>Odjezd byl v pátek večer z Ostravy a po setmění jsme dorazili do Varišova, kde jsme si zajistili ubytování v „Urbárskom dome“. V novostavbě lesnické organizace jsme obsadili jeden z dvou apartmánů v podkroví. Po krátké poradě u večeře jsme zalehli unaveni cestováním.
Bystrá dolina – Kotlová
Ráno nás probudilo sluníčko a po snídani jsme se rozhodli prozkoumat Bystrou dolinu a svahy Kotlové. Zastavili jsme na malém parkovišti u hlavní cesty, kde se již připravovali na výstup dva Slováci. Dozvěděli jsme se několik informací, když tu si Irena všimla, že nechala pásy na lyže na chatě. Nezbývalo, než se pro ně vrátit. Po krátkém zdržení jsme vyrazili zalesněným údolím kolem několika chat po tenké, asi patnáct centimetrů silné, vrstvě sněhu.
Trochu nám zatrnulo, když nás míjelo na křižovatce cest vozidlo ochránců přírody, které si razilo cestu vpřed. Výše, kde se les změnil v kůrovcovou paseku, zastavilo a z něj vysedl pár skialpinistů. Pozdravili jsme se a pokračovali výše holými stráněmi, které nám odkryly výhled na Tatry v popředí s Kriváněm.
Sněhu pomalu přibývalo a my pokračovali opět zalesněným údolím vzhůru. Asi po hodině jsme odbočili ze stopy vpravo přes potok, který nám stál v cestě. Jako první ho zdolal Kamil a pokračoval zarostlým a panenským terénem vzhůru do svahu. Prošlapal cestu do úzkého žlabu, který se pomalu rozšiřoval a měnil na prostupnější. Pokračovali jsme ve vrstvě prašanu až k plochému hřebeni, kde se rozfoukalo a počasí se začalo měnit. Když jsme vystoupili na vrchol Kotlové, přihnaly se mraky. Přesto byl výhled stále dobrý.
Vršek kopce byl vyfoukaný a vrstva sněhu zmrzlá. Následoval sjezd po výstupové trase, který byl tak parádní, že jsme se rozhodli ho zopakovat. Trochu se oteplilo a sníh ztěžknul. I tak jsme při návratu dojeli na lyžích až k autu. Poobědvali jsme v hospůdce na Podbanském a posilněni vyrazili na procházku na Štrbské pleso a už za tmy se vrátili na chatu.
Holý vrch
Druhý den z obavy před blížící se teplou frontou, jsme zvolili kratší túru z Podbanského na Holý vrch. Auto jsme zaparkovali u Svištího brlohu. Zprvu po sjezdovce a pak lesní cestou jsme vystoupali k myslivecké chatě na Žeruche, kde jsme posvačili a rozhlédli se po Horním Liptově a okolních kopcích včetně Kriváně. Odtud jsme pokračovali lesem a kosodřevinou přes Strieborný grúň až na vrchol Holý vrch. Chvílemi nám výhled znemožňovala nízká oblačnost. Sníh byl ve vrcholových partiích opět vyfoukaný. Dál až na Velkou Kamenistou, kde je krásný a dlouhý sjezd, by se dalo pokračovat místy jen pěšky, bez lyží. Rozloučili jsme se tedy pohledem na Tatry a sjeli po výstupové trase zpět. Kličkování mezi stromy jsme si dosyta užili.
Po vyklizení apartmánu jsme se cestou domů zastavili prohřát kosti v termálním jezírku Kalameny.
Výlet do Podbanského se vydařil a rádi bychom se tu vrátili dokončit túru na Kamenistou, případně absolvovat další výlety na Bystrou nebo Križnou.
]]>V pátek klasika, večer dojet na parkoviště na začátku Žiarske doliny a pak pelášit nahoru na chatu, aby to člověk stihl do 22:00, aby bylo „živé“ pivo a mohl se ubytovat. Šli jsme na čas, ale stejně nám netrpělivý chatař volal, kde jsme … no kde … kousek pod chatou!
A ráno – jako vymalováno a sněhu tak akorát, aby se dalo na lyžích jet už od chaty. Vyrážíme na pohodu na Smutné sedlo. Martinové si dávají hřebenovku, my fičíme dolů. A tady, po x-letech, potkávám Luboše a další brňáky. No kde jinde se potkat než na lyžích.
Času hodně, tak s Davidem ještě míříme na Hrubou kopu, kde se zase potkáváme s těšínskou sekcí. Ti opět, jak jinak, pokračují hřebenem dále směr Baníkov, my si dáváme sjezdík ze sedla mezi Hrubou kopou a Treťou kopou … no … byl jsem moc rád, že tam nebyl zmrzlý sníh …
Neděle. Počasí jako přes kopírák, objednávka vyšla dokonale. Prodíráme se klečí směr Príslop. Včera tu šlo hodně lidí, dneska jsme tu sami. No a pak krásný sjezdík na chatu na pivo a dolů a k autu … Tož brzy zase na viděnou.
]]>Spolu s námi tam bylo dalších osm lidí z republiky. Instruktoři, průvodci a baviči byli Lukáš Tkáč a Jirka Vogel.
Na pásech chodíme vcelku hodně, cajky máme, ale správně je použít v případě potřeby by byl asi problém. Kluci ze svazu se nám věnovali poctivě, celé dny do nás hustili praktické i teoretické vědomosti, každý večer byla metodika, promítání, práce s mapou, buzolou. V terénu jsme pak měřili sklony svahu, hledali zasypané pípáky, pilovali oblouky na lyžích, kopali sněhové sondy …
Pro některé to bylo připomenutí, pro některé to bylo nové. Shodli jsme se, že to vůbec nebyly vyhozené peníze, že jsme to všichni potřebovali jako sůl a každý rok před výjezdem i do těch nejmenších hor bychom si vše měli zopakovat a připomenout. Pořekadlo štěstí přeje připraveným, není jen klišé, je to drsný fakt.
Lednový termín 9. – 12.1.2020 nás trochu znervózňoval, počasí mohlo být všelijaké, ale na nás se usmálo štěstí. Kromě snad dvou hodin někdy dopoledne, kdy byla mlha, byl jen plech. Sněhu tak akorát aby se nezničily lyže.
Nebylo to o výletech (vylezli jsme pouze na Granatspitze (3086) a Hohe Furleg (2943), ale skutečně to bylo o nauce, jak se chovat v horách na lyžích a věcech okolo lyží. Článek píšu až v květnu 2020, takže musím konstatovat, že kvůli koronaviru to byl náš společný jediný výlet letos do alp. Měli jsme objednaný nocleh na čtyři dny na chatě Langtalereckhuette v Ötztalu.
Takže v roce 2021 na skialpech ahoj.
Byli jsme rozděleni na dvě skupiny, já pláchnul od Bivaku ke Čvachtovi, bylo pěkné, jak obě skupiny pracovaly zcela rozdílně. Třeba my byli pokaždé v hospodě u piva mnohem dříve … Kamil]]>
Akce proběhla o fous později než předchozí léta. Akce proběhla na Rabštějně jako každý poslední rok. Akce byla na Konírně tak jako téměř vždy. Akce byla fajn.
Více ze mě fakt nedostane ani čertův švagr. Potěšilo mě oprášení oddílového rituálu přijetí nových členů („komín“). Jo a předseda slavil padesátiny a myslím, že byl o5 zvolen (teda pokud se volilo, ale jelikož se pila zelená tak asi jo). Jo a byla tombola, fajna jak cyp. Jo a svině pobili a zabíjačka byla na talířích.
No jak píšu, bylo fajně.
Tak co letos bando? Kaj se slezem? V ilegalitě?
Hore zdar a buďte zdrávi!
Zajímavé, že ani po roce se mi nepodařilo přesvědčit Oskara, že na tombolu jsem neměl žádný vliv a puntíkované elasťáky vyhrané v tombole, byly buď náhoda nebo v režii někoho jiného … ale bylo moc fajně a díky moc Márovi za luxusní „bio“ občerstvení!]]>
Lubina zmiňuje oddílový rituál pro přijetí nových členů – kdo neví, znamená to na sólo vylézt komínkem na vyhlídku na Rabštejně. Není zádrhel to sólo, ale protlačit se těsným komínkem …. Kamil
Na nevelký ostrov omývaný Egejským mořem, který leží východně od Kréty, je nejlépe se dopravit letecky. Některé lety končí až na Kalymnosu, ale my se rozhodli pro variantu, kterou volí zřejmě většina cestovatelů, a sice přílet na blízký ostrov Kos a z něj pak trajektem během půl hodinové plavby do hlavního města Kalymnosu – Potie.
Ubytování a doprava na místě
Lezci nejvíce vyhledávají ubytování v Masouri, protože je umístěn nedaleko mnoha lezeckých sektorů. My jsme zvolili méně navštěvované Panormos a apartmány Mary Popi. Doprava do jednotlivých lezeckých oblastí, kterých jsou na ostrově na čtyři desítky, je asi nejlepší pronajatým skútrem – ideální varianta pro dva, případně autem.
Lezení
V září, kdy jsme ostrov navštívili, jsou již letní vedra trošku na ústupu, ale moře je stále dost teplé. Lézt se dá jak dopoledne, tak i odpoledne, neboť jednotlivé oblasti jsou orientovány na různé světové strany. Cesty v sektorech jsou naprosto luxusně označeny i odjištěny. Najdete tu celou škálu obtížností od 4a až po 9a/9a+.
V roce 2016 tu bylo 2700 cest a nové přibývají rychlostí ve stovkách za rok. Vzhledem k malé velikosti ostrova (110 km) je to úctyhodné množství. Ostrov je tvořen převážně vápencem a cesty jsou velmi různorodé, vyskytují se jak rajbasy, tak tufy, kolmé stěny, převisy a jeskyně. Některé jednodélkové cesty jsou dlouhé až padesát metrů, takže potřebujete delší lano a také až šestnáct expresek. My jsme byli vybaveni 70 m lanem a 15 expreskami a i tak jsme do delších cest nemohli, protože by nám nevystačila délka lana.
V některých sektorech jsou i vícedélkové cesty a kdo holduje zajištěným cestám, najde tady i feratu. Skvělým pomocníkem při výběru cest (a nejenom toho) je velmi podrobně zpracovaný lezecký průvodce. Obsahuje nejenom mapu se zobrazením jednotlivých sektorů, ale i doporučení, v kterém období či hodinách je dobré jej navštívit (kdy je ve stínu), kolik má cest a v rozmezí jakých obtížností, zda je vyhledávaný či naopak liduprázdný, jak je lezci hodnocen apod.
Daným sektorům jsou pak věnovány jednotlivé kapitoly, ve kterých lze najít fotografie s vykreslením jednotlivých cest, jejich opět dost podrobným popisem – jak je cesta dlouhá, kolik expresek je potřeba, obtížnost, slovní popis charakteru cesty s uvedením klíčových míst a opět celkem užitečné hodnocení cesty ostatními lezci. Autoři nad průvodcem jistě strávili spoustu času a výsledek stojí opravdu za to.
Vybrat ze sektorů, které jsme navštívili, ten pro nás „top one“, není lehké, protože každý z nich měl své krásné i méně hezké cesty. Nicméně díky charakteru cest i velkým zastoupením těch v naší lezecké obtížnosti na nás velmi zapůsobil sektor Ghost kitchen nebo např. Poets. V těchto sektorech převládají kolmé nebo lehce převislé cesty techničtějšího charakteru.
A závěrem …
Na Kalymnosu jsme strávili jedenáct dní a poslední den před odletem jsme relaxovali na ostrově Kos. S výjimkou tří dnů, jsme každé dopoledne lezli na skalách, odpoledne lovili ryby (a někdy jsme byli i úspěšní :-)), koupali se a potápěli v moři. Pro nás je Kalymnos opravdu lezeckým rájem, na který velmi rádi vzpomínáme a můžeme jej jen doporučit.
]]>Dürnstein
Dürnstein je městečko v Dolním Rakousku v okrese Kremže-venkov. Leží přímo u Dunaje a jde o jeden z nejvýznamnějších turistických cílů regionu Wachau, který je na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Okolí je známé produkcí vína (což můžeme potvrdit).
Sestava klasická – David a já, Irena s Pavlem a nemůže chybět přespolní Oskar. Příjezd je taky klasický – pozdě za tmy. Jelikož jsme tu poprvé, zvolili jsme kemp Wachau-Camping Rossatz na břehu Dunaje, ve vesnici Rossatzbach, která leží přímo přes řeku naproti Dürnsteinu. V době turistické sezóny se dá plavit převozem na druhou stranu řeky, my máme smůlu, musíme autem na okolo.
První setkání s češtinou – dohadujeme se, kdo bude mluvit, zjišťujeme, jak jsme na to s němčinou, když kolem nás projde paní z recepce a jen tak prohodí – na mne můžete česky. Je z jižní Moravy, provdala se sem.
Sektor Dürnstein
Setkání druhé – ráno cestou ke skalám nakukujeme do historického centra, vidíme malou vinárnu, a před ní u stolku pár lidí s burčákem. No jo, ale jak se německy řekne burčák? U stolku slyší naši debatu a hned napoví – sturm! Partička, co sem jezdí každým rokem za lezením na Velikonoce a na podzim. Tak si dáváme burčák a k tomu dostaneme info k lezení v okolí.
Podle rad vyrážíme k sektoru za hradem Dürnstein, k věži „Narrenturm“ a
„Edelweissturm“ (poznávací znamení – velký znak protěže na věži) a zde a v okolí trávíme sobotní lezení na zdejší žule. Cesty jsou od pětek výše, spíše od šest nahoru. Svítí tu sluníčko, teď na podzim fajn, v létě tu musí být pořádná výheň. A jak jinak, všude samí Češi …
I druhou noc spíme v kempu, bez stanu, jen ve spacáku pod ovocnými stromy. Některé v noci budí projíždějící parníky, jiné zase padající jablka. Na to, že je po sezóně, tak je v kempu plno karavanů, většinou cyklistů. V létě to tady musí být mazec, na zdejší vyhlášené cyklostezce podél Dunaje musí jezdit davy.
Sektor Civetta
Neděle, vyrážíme kousek za Dürnstein, proti proudu Dunaje, hned za městečkem parkujeme před sklípkem, když se objeví pán a zve nás dovnitř na ochutnávku. Ani se moc nebráníme. Při výkladu dal něco ochutnat a pro jistotu ještě nakupujeme za pár korun něco na večer. Takže opět posilněni vínem vyrážíme do skal.
Stačí přejít přes koleje a vzhůru do skal. Nejdříve k věži „Turm jenseits des Tales„, kde kupodivu zase potkáváme Čechy, tentokrát partičku z Liberce. Tady jsou již i dvoudélkové cesty, vše kolem obtížnosti VI. Kolem poledne mizí Oskar, nemůže odsud odjet bez cyklovýletu. A my pomalu začínáme řešit, co večer, má se totiž rapidně změnit počasí.
Ještě se přesuneme na jednu cestu na vlastní Civettu, což je asi to hlavní z tohoto sektoru, taky tady je dost plno (i češtiny). A pak konec, sedáme do auta a za tmy večeříme mezi vinicemi. Což ani jinak nejde, tady člověk nenajde žádné lesíky nebo parčíky, jen vinice a vinice.
Pony ranč Klentnice
Mizíme domů, sváteční pondělí slibuje velmi deštivé počasí, plán je přespat na Pálavě, na tábořišti Klentnice. Na místě zjišťujeme, že jde o Pony ranč, který je ovšem za plotem. Už se nám nikam nechce, Pavel volá na uvedené telefonní číslo, a můžeme přespat. Otevíráme si bránu a čelovkami budíme veškerý zvěřinec – koně, ptáky, ovce, prostě všechno možné. Vypijeme víno z Dürnsteinu a usínáme ve srubu na postelích.
Ráno přijíždí majitelé, paní je smutná, že už jsme po snídani, dovezla nám vajíčka na vaječinu! Tak příště i se snídaní.
Prší a prší, ale domů se nám nechce, a tak rakouský výlet končíme stěnou Vertikon ve Zlíně. Až ke konci lezení si všimneme zákazu chození na boso (byli jsme jediní bosí) … když jsem se viděl svoje černé zaprášené nohy tak bylo s podivem, že nikdo nic neřekl