Na Erasmu v Norsku aneb Jeden noční pochod v Hardangerviddě PDF Tisk Email
Napsal uživatel Diana   
Pátek, 10 Červen 2011 22:48

Po návštěvě Osla a Trondheimu začátkem května se chceme ještě podívat do jednoho, údajně nejhezčího města v Norsku- Bergenu, a tak si koncem května s Honzou kupujeme letenky za celkem výhodnou cenu. O Trolltunze, skalním převisu, který trčí vodorovně ven z hory nad Skjeggedal údolím, v relativní blízkosti Bergenu (asi 100 km vzdušnou čarou) se dovídáme od Milana, dalšího erasmáka, který se ovšem v den, kdy letíme do Bergenu, vrací zpět do ČR.

S Honzou tedy řešíme, jak se na Trolltungu dostat a stihnout to za dva dny i s příletem a odletem do Bergenu. Cesta na Trolltungu trvá z údolí Skjeggedal 8-10 hodin, jak píšou v průvodcích, ale my se můžeme autobusem dostat  níž, pouze do vesnice Tyssedal, odkud to je do Skjeggedalu ještě 5 km cesty nahoru. Nakonec se tedy rozhodujeme pro tu jedinou možnou variantu, pokud chceme na Trolltungu dojít - musíme jít přes noc, což v tomto skoro letním období není v Norsku až tak veliký problém, protože tu teď nejsou temné noci a denní světlo je až skoro do půlnoci.

Ve středu před osmou hodinou ráno přilétáme do Bergenu. Do odjezdu autobusu do Oddy máme ještě čas, tak si jdeme projít centrum města. Počasí nám opravdu přeje, je krásný slunečný den, takže máme zrovna štěstí, že tam nejsme zrovna v jeden z těch 270 dnů, kdy tam prší. V 11:30 odjíždíme autobusem do Oddy. Sedáme si na zadní sedadla, ať máme dostatek místa se natáhnout, a konečně svačíme.  Na druhém kraji zadních sedadel sedí jeden pán (který nám připomíná postavu „Mi scusi“ z Eurotripu), který z naší přítomnosti moc nadšen není stejně jako my nejsme nadšeni z jeho. Jsem rádi, že v půlce naší cesty vystupuje. Cesta trvá 3 a půl hodiny, takže chvíli v autobuse spíme, ať jsme na túru pořádně připraveni. Také si užíváme pohled z okna autobusu, projíždíme horskými údolími s jezery, kam z hor stéká tající sníh, a tak se nám naskýtá pohled na početné množství nádherných obrovských vodopádů. V jednom úseku jedeme trajektem přes Hardangerfjord, což je pro nás zpestření výletu, a na trajektu se setkáváme s 2 německými cyklocestovateli s kolama cestujícími z Osla do Stavangeru. Po 15. hodině odpoledne přijíždíme do Oddy, kde na rychlo chytáme další bus, který nás zaveze blíž, a tak vystupujeme v Tyssedalu a v 16:00 se vydáváme na naši dlouhou cestu, která vede nejdřív po silnici údolím do Skjeggedalu, kde se nachází vodní elektrárna a pár dalších domečků. Také tu je parkoviště plné aut, ale ve vesnici (nebo spíše obydlené zatáčce) je ticho, tak nejspíš potkáme pár turistů cestou. Po chvíli odpočinku se vydáváme na velmi náročný výstup, který začíná vpravo u lanovky Mågelibanen, která pro veřejnost nefunguje. Jde se přímo do kopce, ale my to v pohodě zvládáme. Cestou potkáváme první lidi sestupující z Trolltungy, tak se jich ptáme, jaká je cesta. Tak tušíme, co nás čeká- nejdřív výstup nahoru a pak z kopečka, do kopečka…přes sníh a přes vodu. Máme se na co těšit, říkám si. Za hodinu jsme u vrchní stanice lanovky, odkud už máme krásný výhled na okolní hory a ledovce. Tady nám cedule ukazuje Trolltunga 3.5 T (time= hodina) Pokračujeme chvíli po rovině náhorní plošinou s větším počtem dřevěných domečků a po chvilce tohoto odpočinku za chůze začínáme zase stoupat podél vodopádu nahoru. Tam už na nás čeká spousta sněhu a krásný výhled. Stále potkáváme několik skupin turistů scházejících z Trolltungy. Po výstupu do sedla scházíme mírně do rozlehlého údolíčka na plošině, kde je dřevěná chata a potkáváme tam skupinu 5 turistů, cizinců, z nichž dvě holky, po té co se pozdravíme, mně samy od sebe říkají, jak to je ještě daleko (fár fár awááááy) a že tam je spousta vody a sněhu a že to je tak ještě na 3-4 hodiny. Když se podívám na jejich nízké promočené boty, botasky jak do města, tak se oproti těm mým botám relativně uklidňuji, ale cítím respekt. Jdeme dál, cíl nás motivuje. Za chvíli přicházíme k potoku, který je ovšem tak naplněný, že se v místě, kudy vede značka, nedá přejít. Naštěstí se nám daří najít místo, kde se přes kameny nevalí tolik vody. První větší zatěžkávací zkouška mých bot, co dokážou snést. Potkáváme ještě poslední dva turisty, kluky, kteří nám ukazují, popisují v dálce, kde Trolltunga je a že to je tak na 2-3 hodiny. Honza podle plánu velí, že to musíme stihnout do půl desáté, tedy něco málo za hodinu. Cíl je téměř na dosah a na dohled, to nás motivuje ještě víc. Překonáváme jeden nebezpečný úsek, o kterém nám bylo řečeno, úzký žleb se sněhem, ledem a skálami. V tomto místě cítím k těm horám ještě větší respekt. Stoupáme tedy pár metrů prudce do svahu stylem zasekávání špiček bot do sněhu. Chce to jen trochu opatrnosti. Na vrchu oddechuji, že jsem to zvládla, ale radši nepomyslím na cestu zpět, jak to bezpečně sejít. Příště si vezmu do takových hor s sebou aspoň 20 m lana a sedák, říkám si. Cesta se začíná stáčet doprava, vidíme další chaloupku. Zbývá ještě přejít jeden potok s hrázkou, přes kterou teče nízký sloupec vody, takže se to dá. A já už vidím šipku doprava k útesům. Tak ještě přelézt pár skalek a zahnout podle směrovky doprava.

Ano, jsme tu, zvládli jsme to. Je 21:30. Honza téměř skáče radostí, raduje se a výská, já jsem umírněná a šetřím síly, protože nás ještě čeká cesta zpět. Fotíme se na Trolltunze a ve 22:00 se vydáváme na cestu zpět. Nejdřív si přeji dojít za světla na to nebezpečné místo s tím prudkým svahem a sněhem. Značka nás ale tentokrát navádí na správné ne tolik nebezpečné místo, kde vidíme prošlapaný chodníček (cestou tam nás v tomto úseku navedl zase chodníček, který jsme při sestupu do žlebu v protějším svahu viděli, protože značky byly asi pod sněhem, a pak při návratu na značku jsme uhýbali doleva). Já si opět oddechuji, že jsme tento úsek zvládli a jdeme dál. Přecházíme zase pár potoků (jedním směrem asi 5 :-) ) a také ještě za světla přecházíme ten největší potok, kde opět volíme schůdnou ne příliš mokrou cestu a pokračujeme dál. Zbývá poslední výstup do sedla, přebrodit poslední potok (jak ráda jsem na tomto výletě za své supr kožené-goratexové boty, které svou první obrovskou zatěžkávací zkoušku obstály na výbornou :-) ) a pak už jenom sestup dolů.

Stmívání už začíná pomalu finišovat a po půlnoci po dvou a půl hodině neustálého šlapání od Trolltungy, kdy ticho hor narušují pouze šumějící vodopády a bublající potoky, přicházíme k horní stanici lanovky, kde po delší době jíme, a užíváme si noční pobyt v horách, čímž se mi plní můj sen. Ještě nás čeká poslední prudký sestup dolů lesíkem v přítmí do Skjeggedalu, ale tentokrát už za svitu čelovek.  Při sestupu v té tmě v lese už cítím, že se mi chce trochu spát, a skoro sebou házím ze strany pěšiny na stranu, přidržujíc se stromů a snažíc se nezakopnout o kameny. Po tomto náročném sestupu dolů po tmě po balvanovité cestě přicházíme v 1:30 dolů k elektrárně. Tam si dáváme na chvíli nohy do potoka (vody, která vytéká z čehosi týkající se výroby energie, za námi v budově cosi nahlas pracuje) a sbíráme síly na dalších 10 km. Vyrážíme ve 2:00. Cesta po asfaltce je už v pohodě. Je přítmí, takže je dobře vidět. Při sestupu dolů do Tyssedalu se už zase začíná rozednívat. Z Tyssedalu nám tak brzo ráno nejede bus, takže musíme do Oddy pěšky, jedním asi 2 km dlouhým tunelem a druhý kratší tunel obcházíme smrádkem kolem skládky, kontejnerů s biomasou. Cesta nám už ovšem po ujitých kilometrech a údajném převýšení 3000 metrů (podle Honzových propočtů) přijde nekonečná. Tentokrát já si stanovuji konečný časový termín, že jdu do 5 hodin a jinak to balím. Naštěstí v 5 hodin přicházíme do Oddy, odkud nám jede v 5.35 autobus zpět do Bergenu. Máme za sebou +-12 hodin čisté chůze (bez započítání přestávek) šlapaní v náročném terénu, přes sníh, vodu a kameny, a ujitých asi 30 km s převýšením 3000 m. Nastupujeme do busu a tam spíme. V 9 hodin se probouzíme a vystupujeme v Bergenu. Je zataženo, skoro mlha a prší. Od 10. otevírají  McDonald, tak si kupujeme oblíbené cheeseburgery a 2 hodiny sedíme a odpočíváme na příjemných měkkých sedačkách, unavení, totálně vyřízení a naprosto neschopni pohybu. Ve 12 se vydáváme pěšky do čtvrti Gamle Bergen (starý Bergen-původní dřevěné baráčky s muzeem, vstupné se platí pouze za návštěvu interiérů baráků, ale přes okna je vidět dovnitř), přeci už jen můžeme zase chodit a neprší. Z Gamle Bergen jedeme autobusem zpět do centra a poté Flybussenem na letiště. V autobuse skoro oba usínáme. Po vyzvednutí palubního lístku jdeme ještě ven, máme čas. Výlet v Bergenu končíme na nízké skále u letiště, kam se dalo vylézt. Oba jsme spokojení, svítí sluníčko, neprší. V 19:15 odlétáme a před osmou večer přistáváme po půl hodině letu zase ve Stavangeru. Výlet to byl úžasný, jedinečný, dobrodružný, extrémní, napínavý, trochu hard core, ale my jsme to zvládli, a to i bez trekingových hůlek :-) :-) :-).

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit