Na 1.-4.4.2016 nám Kamil zamluvil chatu Amberger Hütte (2135 m.n.m.) ve Stubaiských alpách. Bylo to poprvé co se náš oddíl v trochu větším počtu vydal na společný skialpový výlet. U auta jsme se sešli: Honza P., Kamil, Pavel, Irena, Aleš, Tomáš, Jirka.
Auto jsme pochopitelně nechali na posledním parkále, kam se dalo dojet – ve vesničce Gries (1650 m.n.m.). Za cca 2 hodinky jsme se doplazili na chatu, ubytovali se a vyrazili na krátký aklimatizační výlet směrem ke kopci Kuhseibe. Vyšlo to nějakých 400m výškových. Počasí bylo polojasné až oblačné, ale teplé. Sjezdík k chatě byl hodně náročný – sníh byl hodně mokrý a hluboký. Navíc k chatě to bylo asi kilometr po rovince, kde se muselo buď píchat soupaž, nebo bruslit.
Zbytek dne jsme zevlovali, odpočívali, dospávali probdělou noc v autě. Na chatě se o nás výborně starala číšnice ze Slovenska, na kterou jsme nejdříve neuměle vyhrkli pár cizojazyčných slov, ale ta nás po slovensky odbyla a už bylo jasno. Hlavně večery byly veselé.
Druhý den jsme vyrazili na Hinterer Daunkopf (3225 m.n.m.). Počasí polojasné, oblačné, foukal vítr, ale teplo bylo. Roztahaní jsme byli po celém kopci, předešlá probdělá noc byla znát, na vrchol nás dorazilo pouze pět kousků. Tomáš s Jirkou to zabalili někde ve stoupání. Na vrcholu pár foteček, omezených výhledů, kontroly sjezdovek na Stubaiském ledovci a sjezd k chatě. Na závěr zase rovinka. Pak pivko na terase, odpolední klid a veselá večeře s obsluhující Slovenkou. Hlavně Tomáš si s ní měl co říci.
Třetí den jsme vyrazili směrem k vrcholu Windacher Daunkogel (3348 m.n.m.). Túra to byla dlouhá, ráno jsme museli absolvovat tradiční rovinku u chaty, a pak už se stoupalo do kopce, závěr byl po ledovci Sulztalferner. K vrcholu jsme už museli sundat lyže, exponovaný hřebínek na naše lyžařské umění nebyl. Na samotném vrcholu jsme asi nestáli, nebyl tam kříž, ale určitě jsme jej viděli. Sjezdík k chatě zase nebyl příjemný, dole už bylo mokro a hluboko a na závěr zase rovinka soupaží. Po návratu se otevřelo okno se sluníčkem my se vyplázli na terasu s pivkem.
Poslední den jsme vyrazili na nejbližší kopec Schrankogel (3497 m.n.m.). Každý den jsme na něj koukali, tak jsme jej chtěli prubnout. Je to těžký kopec, hlavně jeho závěr je prudší, než by se nám líbilo, a tak jsme na ledovci Schwarzenbergferner usoudili, že nám bude stačit sedýlko pod kopečkem Schrakarkogel (3332m.n.m.) Z vrcholové hrany jsme pěkně viděli na naší chatu, která nám tři dny a noci poskytla příjemné útočiště. Sjezd po ledovci byl pohodový, posléze se sníh začal topit a my se opět
bořili do půli lýtek v mokré břečce. Dole zase obligátní soupažová rovinka. Na chatě jsme posbírali zbytek cajků a sjeli dolů k autu. Cca 200m jsme museli lyže ponosit.
Tento výlet se nám moc líbil a shodli jsme se, že bychom takovýto podobný výlet mohli podnikat každé jaro na závěr lyžařské sezony.
