Martinka aneb Martinovka je populární hřebenovka vedoucí z Polského hrebeně na nejvyšší kopec Vysokých Tater – Gerlachovský štít 2654 m n.m. Uvažovali jsem o ní s Oskarem už dlouho. A najednou volný víkend, tak nebylo co řešit. Ještě Michal a těsně před odjezdem se přidal Karel (s uzenými krůtími stehny v akci).
První srpnový pátek vyrážíme směr Tatranská Polianka. Oskar, jelikož má nejrychlejší auto mezi horolezci, je na místě určení o hodně dříve, a vydal se na Sliezsky dom hledat bivak. Myslel jsem, že najde skryté místečko někde u plesa v kosodřevině, ale trochu zklamal. Spal přímo na terase bufetu před Slezanem!
Před spaním jsme si konečně dali Karlovy krůtí stehna, která nám nabízel skoro celou cestu nahoru. Bohužel, snědli jsme jich málo …
Martinka
Hřebenovka (lezecká obtížnost II-III UIAA) vede z Polského hrebeně přes Velický a Litvorový štít, Litvorové veže, Lavínovú vežu a štít, Zadný Gerlach na vrchol Gerlachu. Cesta má jméno po svém prvovýstupci Alfredu Martinovi, který ji přelezl 15. srpna 1905. Nejjednodušší sestup je Batizovským žlabem k Batizovskému plesu.
Cesta je v průvodcích psaná na 6 hodin, což je pouze čas z Polského hrebeně na Gerlach. K tomu nutno připočíst výšlap na Polský hreben a sestup do Batizovské doliny. No a pak taky ještě dojít někam domů. Což z toho dělá náročnou celodenní túru.
Ráno
Můj plán byl vyrazit v 6:00. Nevyšel. Ale ne o moc, v 6:30 jsme už ťapali kolem Velického plesa. Batohy nám hodná recepční uskladnila v uklízecím kumbálu, společně se zbytkem Karlových krůtích stehen.
Vyšli jsme sice později, ale na Polském hrebeni jsme byli jako podle původního plánu. Nejsme tu sami, ale těch pár lidí se brzy po hřebeni rozptýlí. Startujeme v 8:00, jak bylo v plánu.
Jediné, co nebylo v plánu, že Oskar sbalil do svého batohu všechny petky s vodou, co v okolí našel …
Tatranská hřebenovka
O Martince se říká: „Hlavní záludností Martinky je orientace. Tudíž pokud se do ní hodláte pustit bez horského vůdce, je radno ji absolvovat za dobrého počasí a viditelnosti. Pak poskytne zážitek, na který se nezapomíná.“
A my měli počasí jako na objednávku!
Zajímavé bylo, že Oskar s Michalem do toho šli s tím, že Karel a já jsme již Martinku šli a jdeme známou cestu. Takový pocit bezpečí. Chyba lávky. Pro Karla dokonce i premiéra na Gerlachu. Už pro ně nebylo cesty zpět …
První část byla pěkně na sólo, chodící úseky s lehčím lezením, krásně rychle jsme postupovali. Člověk jen šel či lezl a kochal se výhledy. Bylo nádherně.
Na první zastávce Karel zjistil, že asi na Slezanu zapomněl vodu. Sám tomu nemohl uvěřit, byl přesvědčený, že na Hrebeni ještě pil. Ale Oskar měl dvě petky vody, tak Karlovi nabídl. Nutno poznamenat, že Oskar i Karel měli petky od stejné minerálky.
Jelikož cesta byla dlouhá, hlídal jsem přestávky a snažil se moc neflákat. Měl jsem obavy, že ve čtyřech budeme krapet pomalejší. A co se říká o orientaci v Martince, tak jsme samozřejmě, tuším v okolí Litvorových veží, kousek sešli z cesty. Došlo k navázání na lano, a za chvíli jsme byli zpět.
Pak byly úseky, kdy jsme se trochu jistili, ale byli jsme tím ukrutně pomalí. Tak nás napadlo udělat vláček, použít průběžné jištění, dělal jsem lokomotivu, nahazoval jištění a Karel na konci sbíral. Bylo to o hodně rychlejší a kluci uprostřed měli pocit bezpečí.
Mezitím, Oskar nabízel Karlovi vodu z svých dvou flašek.
Cesta krásně ubíhala, minuli jsme Zadný Gerlach a už jsme byli v Tetmajerově sedle a před námi byl krásný dlouhý výšvih. Nevypadá to tak, ale není obtížný. Na pohodičku. Z jeho konce je v dáli vidět Gerlach, vede k němu poměrně dlouhý a úzký vrcholový hřeben. Krása.
Nezdá se to, ale už jsme byli na nohou celkem dlouho. Ve výšvihu Michal prohlásil, že to je paráda, že by to nikdy nemuselo končit. Tady nahoře už se trochu mírnil, že už to pomalu i stačilo.
Gerlachovský štít 2654 m n.m.
Tak jsme tu! Někteří úplně poprvé, já poprvé v létě. Je 16:00, Martinku jsme ve čtyřech i s nějakým jištěním dali za 8 hodin. 8 hodin lezení nahoru dolů.
Zatímco se Oskar s Karlem snažili rozmotat gordický uzel na laně, Michal připravil parádní bio svačinku. A samozřejmě, Oskar nabízel Karlovi své petky s vodou.
A teď cesta dolů. Nekonečná cesta dolů. Přidala se k nám maďarská dvojka, spolu jsme kousek slanili. Paní mi nevěřila, že jeden z nás umí maďarsky. A pak byli překvapeni a nadšeni, že si s Michalem pokecali po svojemu.
A furt dolů. Na plno místech bylo vidět, že tu kdysi byly k sestupu připravené ocelové lana a kramle, teď lana chyběla zcela, kramlí chybělo celkem dost. Museli jsme myslet na to, jak tady chodí normální turisti s horkými vůdci. To je snad musí spouštět na laně …
Ten sestup byl nekonečný … když už to vypadalo, že jsme skoro dole, tak se v jednu chvíli ukázalo, že zdaleka ne. Maďarská paní vyloudila několik jasných anglických slov a rezignovaně sedla na zem … Dole prohlásila, že sestup byl mnohem těžší než celá Martinka.
Batizovská dolina
A jsme v bezpečí dole! Dáváme svačinku, balíme věci, a jak děláme pořádek, tak Oskar tahá z batohu petky s vodou. Tři stejné flašky! To je překvapení! Karel vodu nezapomněl, ale Oskar ji přibral na Poľském hrebeni a celý den dělal Karlovi nosiče vody. Dával mu napít jeho vlastní vody 🙂
Je 18:00, jsme na cestě už skoro 12 hodin. Oskar vystrašil Michala, že bufet zavírá v 19:30 a restaurace na Slezanu je jen pro ubytované. Měl jsem chuť na pivko, Michal ji měl ale pekelnou. Jsem netušil, jak dovede rychle chodit, když cítí pivo! Nestačil jsem. Ale na konci Michal pochopil, že stíháme, tak zvolnil a počkal na mne.
Bufet jsme stihli, Michal si přede mnou objednal k polívce 3 piva. Radši jsem se zeptal, zda bere i pro mne. Ne. Má žízeň. Jsem nestihl dopít to moje jedno, a Michal už měl prázdno.
Je 19:30, doráží Oskar s Karlem, vyšli jsme před 13-ti hodinami. Bylo to krásné.
Bororo
Čemu jsem odolal v bufetu u polívky s Michalem, tak přišlo po příchodu Oskara. Ještě že jsme se stihli s Michalem najíst.
Že prý se musí takový výstup oslavit, a navíc, Oskar má dneska svátek! A už to bylo. A jak jinak, než borovičkou. Oskar měl nakonec špatné informace, bar v hotelu byl otevřen i pro přespolní.
Michal s Oskarem točili pivka a borovičky, občas brali ohled na mne s Karlem, vynechali nás, a Karel do sebe tlačil alespoň čokolády, když už nic jiného nebylo. No vlastně bylo …
Přece jen, byli jsme unavení, já lehl a hned spal, už jsem nebyl u toho, jak se kluci dívali na hvězdy a Karel u toho pojídal již několikrát zmiňované uzené krůtí stehna.
Neděle
Ráno se nikomu nechtělo vstávat … únava ze sobotního výletu a bororo večerní akce, nikdo to nechtěl říct, ale lézt se vůbec nechtělo. Kolem nás už chodili nedočkaví turisti, a my lenošili ve spacáku. Teda až na Karla. Ten od rána běhal a zápasil se zbytky krůtích stehen ve svém těle. Bylo mu ukrutně zle.
Bylo nám líto jet domů, když už tady jsme, tak jsme se alespoň vydali na průzkum Velického zubu. Karla jsme nechali bojovat s krůtou a nalehko vyrazili dolinou nahoru.
Velický zub – Jubilejná cesta
Pomalu jsme vylezli nad Večný dážď a lehli do trávy poblíž Kvetnicového plesa, leželi na sluníčku a pozorovali, jak se příchozí turisti neustále fotografují v podobných pózách.
V plánu jsme měli vylézt první dvě délky cesty Jubilejná na Velický zub, prý dobře odjištěná cesta, z druhého štandu se dá slanit. Měl to být průzkum a pak jít zkontrolovat Karla.
Dobře odjištěná cesta – tak hodně jištění skoro není ani u nás na stěně! Cesta je vhodná pro ty, co neumí zakládat své jištění a chtějí vyzkoušet Tatry, tady stačí mít pořádný balík expresek a jen cvakat a cvakat. Karabiny mi v první délce nestačily. Není šance se tady jako v jiných tatranských cestách ztratit.
Podle scházejících horalů je to stejné až nahoru, celých pět délek. Prý by nejraději vzali flexku a polovinu toho odřezali … tož staří pardáli.
A dolů …
No a to bylo vše. Nabrali jsme Karla (krůtí stehna už nebyly) a vydali se na pouť dolů k autu. Moc parádní víkend s fajn parťáky!
- Sliezsky dom
- Martinka (Goat)
- Martinka (Horydoly)
- Jubilejná cesta
