S Tomášem alias Čebrenem odjíždíme v pátek směr Bielovodská dolina. Celou cestu hrozně chčije, až si říkáme, co tam sakra budeme dělat. Kolem půlnoci už bivakujeme pod stříškou v Lysé Polaně. Ráno mráz až praští a sněží a sněží, nikde ani noha. Lezeme vše, co se dá: Mrozekov lad, Kaskády, Oči plné ladu, Noname lad. Perfektní den, kdy se nakonec přece jen vyčasilo a bylo parádně.
Vše probíhalo super až na jednu délku, kde jsme špatně zaštandovali a následoval (toho dne jediný) úsek s dost lámavým ledem. Kryl jsem se pod palbou kusů ledu velikosti encyklopedie, jenž na mě Čebren z vrchu posílal. Polomrtví se vracíme za tmy … Jdeme do místní hospůdky usušit věci, ale stala se nemilá věc … byli jsme přizváni místními ke stolu a strhla se hrozná pitka, jak už to tak na Slovensku bývá. Hořcová pálenka lítala vzduchem i do nás, pro jistotu jsem ubalil ještě dva špeky, aby toho nebylo málo. A ač nám byl nabídnut nocleh zdarma na ubytovně, ráno se s děravou hlavou probouzím vedle auta …
Další den se chceme vydat dál až za tábořiště na konci doliny, ale asi po hodině cesty uznáváme, že v dnešním stavu je tohle nereálné. Vracíme se zpět, se sušákem a s kocovinou nakonec lezeme Adin úsměv a ještě jeden bezejmenný led.
Víkend to byl perfektní, popili jsme, zalezli jsme … Ledy jsou krásné vytečené, sněhu je málo, ale to ničemu nevadilo. A ještě jedna poznámka: není šroub jako šroub. Měl jsem pár svých od Raveltiku a pár půjčených Black Diamond. Po vyzkoušení BD jsem nechápal. Je to asi jako srovnávat Hilti vrtačku s ručním šroubovákem po dědovi.
Mějte se, Roman.
