V pátek v 16. hodin večer jedu ke Karlovi a Peggy, s kterými vyrážím na každoroční akci Poslední slanění, tentokrát opět (ne)čekaně na Velkém Rabštejně v Jeseníkách u Bedřichova. Cesta rychle ubíhá (při mém vyprávění o úžasném Norsku ? ) a tak asi za dvě hodiny přijíždíme do Bedřichova a jedem ještě do Oskavy pro povolenku k vjezdu nahoru. Máme úspěch, že povolenku dostáváme, a tak nemusíme šlapat nahoru pěšky do kopce s těžkými batohy. Dole v Bedřichově ještě potkáváme druhou posádku auta a to Kubu, Honzu Klečku a Lukiho, kterým bereme batohy do auta, ať se nemusí tahat.
Úspěšně nacházíme správnou cestu po které jet (na rozcestí doprava a pak doleva, ale už nevím, které rozcestí to bylo, takže příště možná zase budeme muset tipovat :D) a okolo 20. hodiny přijíždíme na Rabštejn. Je docela chladno, tak se jdeme hned do chaty ohřát a dát si něco k jídlu a pití. Okolo 11. odcházíme z hospody stavět stany a ulehnout. Staví se 3 stany, je nás 6, každý po dvou, jdu do stanu ke Kubovi, který má místo.
V sobotu ráno se budím okolo půl deváté, lezu ze stanu, Kuba už je venku. Pomalu se probouzí i ostatní stany. Jdeme snídat a to už pomalu přicházejí ostatní, kteří přijeli ráno, a ochutnávají, co zrovna snídáme. Já si šla vyčistit zuby a pak jsem si před ostatními natírala rty balzámem z Norska. Někdo asi Luki s Karlem začali rozebírat složení mého norského balzámu, tak jsem jim to podala. Pak se to dostalo k Lubinovi, a on četl a pak řekl-byturospermum. To začal tak komicky rozvádět, že se všichni začali popadat za břicho a dusit se u snídaně smíchem. Během snídaně dostávám přezdívku Norek. Po snídani vyrážíme na skály, je před polednem.
Jdeme na Květinu, tam začínáme, Karel tahá zase cestu Pravá květina 4, jistí ho Kamil. Potom lezu já a jsem dost oblečená, protože dole pod skalami při stání je zima. Mám na sobě své červené lezecké leginy a 3 vrstvy (2 trička a mikinu), leč jak stoupám vzhůru po skále, teplota roste a mi začíná být vedro, tak postupně odhazuji 2 vrstvy, a čepičku, kterou mám pod přilbou. Dole stojící z toho mají obrovskou srandu a divadlo, hlavně Lubina to opět komicky komentuje. Po maličké krizi, ale už jsou menší, než bývaly, však už tu cestu lezu potřetí, dosahuji vrcholu skály. Tam se mi líbí, je teplo, krásné rozhledy, tak tam chvíli pobývám a fotím. Poté slaňuji dolů a Karel tahá cestu Hrana květiny 4, kterou lezu podruhé. Situace se opakuje, zase se při stoupání vzhůru trochu svlékám a také mám trochu krizi z toho, že slyším Karla se bavit nahoře s lezci, tak často volám dober! Dober, mé oblíbené slovo, které taky některé baví, Pražáci v Norsku myslím také nezapomenou. Naštěstí úspěšně dosahuji dalšího skalního vrcholu a po chvilce váhání, focení, kdy mi už zase začíná být chladno, slaňuji dolů. Třetí cesta je na Druhé věži, tj. Zapomenutá 3, kterou jsem loni lezla jako první a mokrou, tak tentokrát na sucho a svítí na ni slunce. Karel ji tahá v pohorkách. Taky se po pár váháních daří dosáhnout cíle, tak si to zase na vrcholu užívám, krásně svítí sluníčko. Pak jde za mnou Lubina 2-cestou obtížností, děláme pár fotek a slaňujeme.
Čtvrtá moje sobotní cesta a poslední-Olomoucká na Třetí věži obtížnosti 4-. Jistí mě zvrchu Kuba. Jistí mě na půlloďáku, z čehož moc velkou radost nemám, protože moje dober! znamená klesnout o půl metru. Ale nakonec se mi také daří dolézt až na vrch. Protože je krásný podvečer, tak si to na tom vršku užíváme spolu ještě s Katkou a Mončou, a po té, co všichni, kteří měli zájem vylézt si cestu pupek, slaňujeme dolů. Na samotný závěr dne na skalách se přesouváme na známé místo, někteří ještě při západu Slunce lezou Z čech až na konec světa, já mrznu nahoře, a naposledy slaňujeme. Večer ještě přijíždějí Body a Martina, a Peggy se psem a s Honzou Klečkou se vrací z výletu.
Přemisťujeme se do hospody na večerní program. Objednáváme si jídlo, přičemž páni jsou místním Rabštějnským nově založeným oddílem vyzvání jít pomoct se stavěním stěny z klád pro vytvoření zimní lezecké stěny. Postupně to všichni vzdávají, první se vrací Lubina a poslední náš Karel. Kolem osmé začíná promítačka fotek, ale chvíli se nedaří spustit dataprojektor, tak se Lubina opět chopí zábavy a baví nás svým náhradním programem-promítání obrazů pomocí stínění světla rukou. Prostě k popukání. Po technické přestávce Karel promítání zprovozňuje, tak následují fotky z různých akcí roku a různých koutů světa. Já promítám svých asi 190 fotek z Norska. Mezitím přichází Kečup, promítá fotky z Turecka, a po svém vystoupení jde s kámošem asi v 11 hodin s čelovkami lozit na skály. Na závěr prezentuje své fotky Karel z USA z Arizony. Pak se hraje na kytaru, začínám já, leč to není moc slyšet, tak ji předávám Honzovi Klečkovi, no super oblíbená statistika a další, které ani neznám, moc pěkné vystoupení. Pak hraje Luki, to je také hezké. Na závěr se kytara zase vrací ke mně, ale za chvíli jdou už někteří spát a já okolo jedné také.
V neděli vstávám o půl desáté, moc dobře se mi spalo. Ostatní už snídaní a po snídani pomalu odjíždějí. Já po snídani následuji Karla na skály, jdeme k Věži u buku, kde jsem v září lezla cestu Jarní a nakonec ji lezu i dnes. Jistí mě Michal Kolesár, který je na skalách se svým synem Viktorem. Pak se vracíme zpátky ke stanu, balíme, scházíme dolů k autu a vyrážíme ve složení Body řidič, Karel, Martina a já na cestu zpátky do Ostravy. Ale protože je krásný slunečný podzimní den, tak cestou do Ostravy děláme 3 zastávky a to: Velký Roudný, Slezská Harta a cukrárna v Kravařích. Martina cestou zpátky v autě prohlašuje: „To je docela obžerství ten výlet na Rabštejn – po cestě tam klobásky, tam dobrá hospoda a cestou zpátky do cukrárny Jeřábková v Kravařích.“
S Karlem a Martinou se loučíme v Petřkovicích, a mě Body veze až na studentské koleje. Opět úžasný víkend, jako vždy na Rabštejně.
