HO BIVAK Ostrava Ze života oddílu Poslední slanění 2010

Poslední slanění 2010



Jako budoucí člen čekatel, nováček oddílu, jsem byla požádána, abych sepsala článek o této mé první akci s novým oddílem – listopadovém Poslední slanění 2010 na Velkém Rabštejně, 12.-14.11. 2010.

V pátek po páté hodině večer mě Michal se zbytkem posádky auta nabírá na kolejích v Porubě. Kolem půl šesté večer tedy vyjíždíme z Ostravy ve složení Michal řidič, Pavel, Michal (Kečup) a já. Asi za dvě hodiny přijíždíme do Bedřichova, kde necháváme auto. Ke svému překvapení zjišťuji, že nás čeká asi 3/4 hodinové šlapání nahoru do kopce a protože mám malý batoh a tašku, tak si kluci berou věci, které se mi už do batohu nevlezou. Cesta vede lesíkem a za půl hodiny už jsme u chaty pod Rabštejnem. V chatě popijeme a pojíme a studujeme zítřejší trasy na skalách. Po 10.hodině večer jdeme ven stavět stany na horní hranici louky k lesíku a v tom menším stanu pro dva, kde jsme my čtyři, pokračuje noční párty spojená s koštováním domácích slivovic a dále slaniny a škvarků.

Ráno se probouzím se zvukem budíku po 8.hodině, Kečup už dávno někde běhá po venku a chystá si snídani a čaj pro všechny. Z vedlejšího stanu, kde spí Pavel s Michalem, slyšíme samý smích – kolem 9. se už probouzí i druhý stan. Ráno je mlha, která se ale pooomalu rozpouští, ale zima moc není. Ostatní posádky mají vyjíždět z Ostravy kolem 9.ráno, takže my po 10.hodině balíme do batohu věci na skály. Kečup jde pro něco do auta, takže vycházíme jenom my 3. Je celkem teplo na to, že je listopad. Skály jsou mokré, protože přes noc pršelo, ale ráno už naštěstí ne. Jdeme na Přední skály – Druhou věž, kde Michal sestupovou cestou obtížnosti II. vynáší lano nahoru do oka k jištění z vrchu pro výstup cesty obtížnosti III. – Zapomenutá. Kluci mě pouštějí jako první, tak jak to bývá, že dáma má přednost. A dobře dělám, že jdu první, aspoň nejsem tolik nervózní při prvním výstupu, než kdyby dole stálo větší publikum. Cesta nahoru je opravdu náročná, protože skála je mokrá. Naštěstí se mi podaří dostat se nahoru, ač tomu nemohu věřit, a já jsem ráda, že jsem to zvládla, poprvé vylézt i na mokré skále. Nechce se mi hned slézat dolů, chci si ten pocit a rozhledy nahoře vychutnat, tak se rozhoduji, že chvíli zůstanu nahoře, tak se cvakám do odsedky. Za mnou leze Pavel, kterého pak vítám navrchu. A to už přicházejí ostatní členové oddílu. Tak je z vrcholu skály zdravím a mávám jim a oni se přesvědčují, že opravdu, dosud pro ně černá duše, existuji. Michal stojíc dole mě představuje takto: „Brázdilova škola nahoře.“

Z vrchu poznávám předsedu oddílu, kterého si pamatuji z fotek na webu, a také konečně vidím Karla, který leze na prvním na protější stěně skály, než na které sedím já. Za chvíli je nahoře a tak se každý ze své skály zdravíme. Když vyleze za mnou i Michal, tak se už rozhoduji slanit, začíná být už na vršku trochu zima. Po slanění dolů se představuji všem ostatním příchozím členům oddílu. Moje druhá mokrá cesta na Třetí věži, kterou se pokouším vylézt, je Pupek. Karel a pár dalších se mi snaží radit kam, ale nedaří se, už nemám síly. Navíc stejně jako na předchozí cestě bojuji s naprosto zmrzlými prsty, kdy necítím konečky prstů, a tak se nechávám spustit. Zatímco Karel tahá další stěnu, Kamil tahá Olomouckou IV-, na kterou jsem přemluvena ji zkusit. A daří se, skála je už docela suchá, vylézám nahoru a po chvíli vychutnání si dalšího vrcholu slaňuji. Kečup už také vylezl pár cest, ale jakým způsobem, to byla také pro mě podívaná. Navázán jako ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny, jako se dříve navazovalo místo sedáku jenom lanem a leze v botech, ve kterých přijel. A také mě udivuje, jak šikovné mají v oddíle holky lezkyně, chvílemi nevím, na koho se dívat, jak leze.

Poslední slanení 2010

Když si už každý vylezl, co chtěl, na Předních skalách, tak se přesouváme na Zadní skály s tím, že kdo chce, si může vylézt cestu Z Čech až na konec světa, a kdo nechce, ten si může vyběhnout nahoru a pak si slanit. Počasí se už vylepšilo, chvílemi i slunce vysvitne. Ještě dochází na vrcholu k nějakému rituálu, kdy ten, kdo chce, má vylézt na vyhlídku skalním komínem. Já se jenom dívám na ostatní a je to občas i sranda, když se někdo zasekl v tunelu. My, kteří jsme se tohoto rituálu nezúčastnili, vylézáme po žebříku za ostatními na vyhlídku, kde děláme společné fotky a pak přichází na řadu slanění při krásném západu Slunce. Karel slaňuje jako první a hned mizí z dohledu, jak rychle slaňuje. Já jdu na řadu jako druhá, trochu se strachem z té výšky, ještě 3x všechno radši zkontroluju, kdy mě Lubina ujišťuje, že opravdu už mohu jet dolů, a ostatní se na mě dívají. Tak se loučím smutným hlasem nashledanou a pomalu se svým prusíkem a osmou slaňuji dolů. Karel si to jde ještě jednou zopáknout a tak postupně všichni slaňují a už se stmívá. Na skalách kromě nás přes den nikdo nebyl, pouze jsme potkali pár výletníků. Balíme věci a přesouváme se zase do chaty Rabštejn na jídlo a večerní zábavu, promítají se fotky z lezeckých výprav, volí se staronový předseda oddílu a Karel se ptá nás 3 členů čekatelů (ještě Nick a Myšák), jestli chceme vstoupit do oddílu, že nás bere, a také ostatních jestli nás berou. Já jsem z toho překvapená, čekala jsem nějaké náročnější přijímačky, tak po pár vteřinách váhání říkám ano, že ráda. Následuje hudební vystoupení, já a další – Honza, Myšák a Michal se vystřídáme ve hře na kytaru. Ještě tamní kotelník přináší bubny (jeden skutečný a plastovou a plechovou bečku). Je náramně veselo a bubnování kluků je opravdu nezapomenutelné. Na noc se nějak skládáme do stanů, ven ke vchodu chaty Rabštejn nebo pod širák. Víkend je opravdu teplý, takže ani mi není zima ve stanu.

Ráno si dáváme vydatnou snídani, kdy Karel přináší koupených 16 velkých klobás, rozděláváme oheň, sušíme dřevo. Někteří už ovšem odjeli, Michal a Pavel, kteří se sebrali brzo ráno, a pár dalších, takže nás postupně ubývá. Po této hutné snídani opět vyrážíme kolem 11.hodiny na skály. Sluníčko začíná svítit na Květinu, tak míříme tam. Karel volí cestu Pravá květina IV.a já ho jistím. Za ním se chystám já. Skála je už suchá. Zase se dostávám do obtíží, musím odpočívat a také už začínám zase klít stylem – ježiš maria, ty vole, a furt, ty vole…Kuba, který lezl Hranu květiny, je už nahoře a říká, jakto že si dovoluji říkat Karlovi vole, a směje se a já že to nemyslím osobně. Karel se také směje a radí, kudy kam a jak. Úspěšně se mi daří zdolat vrchol, tak si zase užívám rozhledů a pocitu stanout na vrcholu, ale ten pocit je nepopsatelný. Za mnou lezou nahoru další. Po zdolání další skály se pár dalších už zase chystají odjet, tak se loučíme a já, Karel, Nick, Myšák a Kečup zůstáváme. Přemisťujeme se na Zadní skály, kde Karel tahá jednu cestu poblíž zelené, kterou pak lezou jenom Myšák s Nickem, a já s Kečupem se na ně díváme. Po té se ještě přemisťujeme na poslední stěnu z předchozího dne, kde se potkáváme s mým kámošem Patrikem s partou z Ostravy. Ti lezou cestu, kterou zase tahá Karel – Z Čech až na konec světa. Já jsem přemluvena to lézt taky, ale vzdávám to po začátečním výstupu nad velkým šutrem, prostě jsem už unavená, tak slaňuji, ale pěšky si to vybíhám nahoru a naposledy slaňuji. Loučíme se s Patrikem a jeho partou a Myšákem a Nickem, kteří jedou terénním autem pro dva. Já s Karlem a Kečupem máme ještě před sebou cestu pěšky na Skřítek, která má 7 km. Za hodinu a čtvrt cesty v 6 hodin přícházíme na Skřítek. Ještě se stavujeme v hospodě na „jedno“ a o čtvrt na 7 jedeme busem přímo do Ostravy. Já vystupuji přímo u kolejí a loučím se s kluky a tím končí jeden úžasný víkend na úžasných skalách v úžasných Jeseníkách s fajn lidmi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *