Tento rok jsme opět s Davidem vyrazili dvakrát za lezením do Vysokých Tater, a v obou případech nám dělal příjemnou společnost Oskar. Snad to bude v roce 2019 ještě častěji 🙂
Volovka (Volia veža)
Po dlouhých předlouhých letech zase ve „Štáflovce“! Lezeme ve třech, a ani nám to nejde zase tak moc pomalu, dokonce nás brzdí lezci před námi. Ale není kam spěchat, přišli jsme pozdě a druhou cestu už nestihneme. Lépe je na tom Colombo a jeho dívčí družina, ti ještě stíhají „Stanislavského cestu“.
Večer koupel v plese a pak piknik pod stěnou, slabší povahy zalezly do bivaků a zbytek zůstal pod hvězdnou oblohou. Bohužel, romantický večer byl ráno vykoupen silným deštěm pár minut po budíčku, což znamenalo, možná zbytečný, útěk do bezpečí doliny.
Brnčálka (Chata pri Zelenom plese)
Opět se nám nepodařilo dodržet naše dřívější předsevzetí, že ještě v pátek večer dorazíme na chatu nebo někam nahoru. Zase z toho bylo jen spaní dole na parkovišti, tentokráte v Bielej vode (člověk by nevěřil, kolik aut může po takové vedlejší silnici projet v noci … jsme si připadali, že ležíme na dálnici), a ráno nás zase čekal výstup k chatě, na kopec a pak dolů, což prostě dá zabrat. Tak snad příště …
Lezeme ve čtyřech, naši trojici doplnil Cris, rodák z amerického Colorada. Jak se nakonec ukázalo, tak jsme asi zvolili ten nejpomalejší styl lezení … střídali jsme se s Davidem na prvním konci a za námi Oskar s Crisem. Příliš mnoho lan a příliš pomalý postup. Poučení pro příště.
V sobotu jsme se vyšplhali na Kozí štít a další den na jednu z Žeruchových věží, takové pohodové příjemné polezení, nahoře již většinou lehčí. Při dolezu na Kozí jsem Oskara jistil přes rameno jen zapřený o balvan, tak nechtěl věřit svým očí, co to vidí 🙂 Druhý den jsem to schválně při dolezu ještě jednou zopakoval, a reakce byla stejná 🙂 Nedůvěra ke starým lezeckým praktikám …
Takže souhrnně, dva velmi příjemné letní lezecké víkendy v Tatrách.
