Bivak 2004



Hurá! Tak se letos přece jen dočkám lezení s Radčiným panem bratrem.

Sláva! Budou to Tatry! Přijal jsem volbu bez jakékoliv pokory a úcty k těmto velikánům. Je fajn, že rovnou ty Vysoké….

Paráda! Ne každou sobotu vstávám ve 3 hodiny ráno a určitě si v tom nezavedu novou tradici. Rychle se psem, dobalit jídlo z ledničky, protože na horách člověku vyhládne.(Obzvláště mezi třiadvacátou a pátou hodinou ranní, pokud člověk „nějak nemůže usnout“.)

A jedem! První zastávka před sídlem Pažoutových. Kraťoučká seznamka a už fičíme směr hranice. Vyhrál jsem sedadlo smrti – tedy spolujezdce, takže jsem s funkcí „bavič řidiče“ jediný nedospával. (Mám podezření, že místy jsem byl jediný, kdo v autě nespal.)

Jupí! Parkujeme před motýlkem v Tatranské Poliane. Tady zůstává Kalimovo přibližovalo a my se přesunujeme pětiminutovkou k „taxíku“, který vytáhne z našich peněženek 600,-Sk a naše schránky k Sliezskému domu. Nasáváme studený vysokohorský vzduch a pak už šlapeme po balvanové magistrále. Kupodivu tomu přicházím na chuť, míjíme Razcestie pod suchým vrchom(1710m.n.m.) a po hodině jsme u Batizovského plesa(1884 m.n.m.). Nestačím se ani pokochat ledově-tekutým osvěžením a pokračujeme směr Batizovská dolina. Po tři čtvrtě hodině shazujeme bágly.

Zkušenost I.: Dozvídám se, že cesty nejsou (jaký div !) odjištěny zabetonovanými nýty a kruhy. Všem sděluji, že NELEZU a ZŮSTÁVÁM u věcí. Mám naprostou nedůvěru k zabíjeným skobám a vrcholným kaskadérským kouskem by pro mě bylo viset někde na čoku. Svým rozhodnutím přítomné pobavím a nikdo mě nebere vážně. Poznamenal jsem, že teda polezu, ale jen kousek. Balíme nejnutnější věci do malých batůžků. Uvažujeme s Kuřetem o chůzi v sandálkách – přece se nepotáhneme s trekovkama. Chci lézt v kraťasech – je přece horko a za čtyři hoďky jsme zpět. Kalim nám vymlouvá sandále i mé „kalhoty s krátkým rukávem“. Brbláme, ale přeci jen obouváme „těžké“ boty.

Zkušenost II.:jeden batůžek je žalostně málo pro vybavení dvou lezců. K nástupu to máme 20 minut, jak jinak, po šutrákách.

Bivak 2004 - část první

Přílby! Přezout! Navázat! Hore zdar! Lezeme délku za délkou, Kuře občas vystřídá Kalima, přičemž nás stačí protáhnout něčím, co jistě plánovaná III není. Před poslední délkou začíná lehce foukat a údolí zaplavuje romantická mlha. Kuře je rádo, že se mi splnil mnou věčně omílaný sen a jsem konečně „nad mraky“. Když dolézám na druhém poslední délku, pod sebe už nevidím. Kalim značně znervózněl, protože jako jediný měl představu, co znamená nedostat se k sestupu dokud je vidět. V průběhu 5 minut je viditelnost 2m, což je na hřebenovku zoufale málo. Z mlhy vlhnou lana.

Z dalších událostí bych vypíchl jen to, že nebýt mlhy, tak bych to nedělal. Přeskákali jsme téměř poslepu hřeben a záhadně našli nějakou smyčku, o které Kalim prohlásil, že je slaňovací. Pak jsem slaňoval na velmi rezaté skobě(vidět mě tak maminka!), pak další, a další, a další, až byla tma jak v pytli a dál to nešlo. Kalim ještě zabil skobu a sfičel někam do pekla. Zaslechl jsem jen nadávky a rázem nám bylo s Kuřetem jasné, že výlet tak brzy neskončí. Ze zoufalství mě vytrhlo volání o pomoc někde z konce lana. Konečně se něco děje! Tak s mi to zalíbilo, že jsem začal hulákat taky, občas jsem i písknul, neb jsem četl v nějaké odborné horolezecké knize, že se to má. Kuře nevydalo ani hlásku, poněvadž jí bylo dost blbě. Pak se objevili v místech, kde jsme tušili zem baterkové světlušky, ozval se Pazourův hlas, který se mísil s Kalimovým, a pak už jen ticho. Když jsme se s Kuřetem navzájem ujistili v tom, že ta 45cm široká a 2,5m dlouhá římsa je našim prvním bivakem, tak jsem od radosti poslal dolů čelovku, která nám zajišťovala světlo. Bezva! Kalim se neozýval a my měli s Kuřetem příležitost pro první společnou krizovou.

Bivak 2004 - část druhá

S potěšením a myšlenkou na pana bratra jsme si obuli trdlovky, ponožky a já láskyplně pohladil dlouhé kalhoty. Nic víc k zahřátí nebylo. Noc se pak skládala s desítek mikrospánků, které jsme si navzájem zakazovali. Kolem jedné se k nám s obrovským úsilím vyšplhal živý a zdravý Kalim, takže se nám cvakalo zubany hned veseleji. Nekonečné čekání na svítání bylo přerušeno opět kolem půl šesté ráno světluškami Pažoutů a záchranného týmu dobrovolníků někde pod námi. Po rozednění následovalo vybudování štandu, dvoudélkové slanění a ten nejlepší čaj od Kláry a horolezeckých kluků ze Zlína. Zbytek neděle zabraly opalovačky a chrápačky.

Pekné čo?

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *