Psal se rok páně tuším 2003 nebo tak nějak. Vím jen, že už je to docela dlouho. S kámošem Vojtou jsme se rozhodli, že pojedeme někam na vandr. No tak třeba na Kavkaz. Jo proč ne. No a tak začaly naše společné prohry, debakly a výprasky v horách. Zážitky nemusí být krásné, ale silné!!
Po třítýdenním přechodu Kavkazu z Dombaje směrem k centrální části s dominantou Elbrusem jsme dorazili už celkem grogy. Každý den tak 1500 převýšení, málo jídla, málo vody, málo vybavení, stan na hovno, morálka taky už pokulhávala, začala se projevovat ponorka. Mě vadilo Vojtovo mlaskání, jemu zas moje excelentní prdící schopnosti, zkrátka blbosti. Ale následující dny nás měli asi sblížit …
Přišli jsme k našemu prvnímu ledovci v životě (teda ještě jsme byli jednou na běžkách na Dachsteinu), naprosto zkušeně jsem si přivázal otcovo lano, co měl na výškovky asi před dvaceti lety a nešlo skoro ani ohnout, kolem pasu. Vojta taky. S písní na rtech jsme se vydali přes ledovec. Asi za deset minut jsem hodil první basejump do trhliny. Netušil jsem jak mě odtamtud Vojtěch dostane, ale věděl jsem že je to jen na něm. Lano jsem měl zaříznuté někde mezi slinivkou a žlučníkem, moc jsem nemohl dýchat a pohupoval se nad 50ti metrovou dírou. Vojta věděl ještě míň, co s tím, vybavení jsme neměli, stejně bychom nevěděli co a jak …
Inu tak se otočil čelem vzad, naplé lano si narval na rameno a se řvotem, jak když Serena Williamsová podává při tenise, mě vyškubl z díry. Byli jsme na dně oba dva, hlavně psychicky. Příštích asi 1000m přes ledovec nám zabralo asi pět hodin s asi dvaceti pády do jemně sněhem zakrytých trhlin a s nespočtem skoků a la Vertical limit (jen ty cepíny jsme tehdy neměli). Když jsme měli už už vyhráno začalo to pod námi hrozně hučet. Stáli jsme přímo nad potokem, co tekl kdesi pod námi. Kousek jsme couvli, do relativního bezpečí. Padesát metrů po proudu 200 metrový sráz, nahoru všude trhliny, cesta vedla jedině přes led a přes potok. Jenže jak je ta vrstva ledu sakra široká? Deset cm, metr, milimetr?? Jo to jsme nevěděli, ale hučelo to zlověstně!!!
Dohodli jsme se, že cesta vede jedině tudy. Dokonce jsem se šel vychcat, abych byl lehčí … Když jsem se otočil (tehdy ještě relativně v pohodě) na největšího kliďase a drsňáka, trochu jsem se vylekal a uvědomil si, že jsme fakt v kaši. Seděl na batohu, v ruce měl svatej obrázek panenky Marie od babičky a koukal někam nahoru. Ajaj … znejistěl jsem. No nějak jsme to přešli a jakože vylezli u Prijutu 11, takovej barák pod Elbrusem. Už to bylo dlouho, ba ne, bylo to dávno, co jsme přechcali smrt a rozhodli jsme se, že si ještě vyběhneme na Elbrus (bylo to asi o dvě hodiny později).
Neměli jsme zásoby, neměli jsme matroš, nic… Stavíme stan, jakože jdeme, Švédové, že prej bude pěkně až v úterý. Průser byl v tom, že byl zrovna pátek. Vojta řekl: kecy v kleci! a šli jsme spát, přece nějací jantaři ze severu neví víc než my. To jo. Příští tři dny jsme podpírali stan pod poryvy větru, napadl asi metr sněhu, na tři dny jsme měli dvoje těstoviny pro dva lidi, z toho jedny jsem udělal na sladko a pak se to snažil přebít solí (rada-nedělejte to, to se nedá žrát ani v krizi).
Měli jsme jen dostatek ruských cigaret značky Trojka. Bez filtrů, bez zábran … Jedna Trojka tě poslala k zemi asi jako krabka Startek vykouřená za hodinu, ale to se nám hodilo, aspoň čas ubýhal. Nebudu to natahovat … totálně mrtví z brodění se do půl stehen ve sněhu, to vzdáváme asi 200m pod vrcholem. Cestou dolů žerem hlady sníh, nějakej Japonec mi dal tyčinku z které jsem se poblil. Vojta mi utekl s brýlema, takže asi o pět hodin později jsem měl sněžnou slepotu a oči jak králík s tularémií. Taky už jsem pár hodin necítil prsty, ale co už, srát na to.
Jó a pak už jen cesta domů a nevěřícné pohledy chirurgů s Šumperské nemocnici. Prej omrzliny teď v červenci smáli se … ale když jsem na ně vytáhl z tlustých ponožek svoje fialovo černé hnáty, do zpěvu jim už moc nebylo. Konec dobrý, všechno dobré. Nic mi neuřízli i když nejdřív chtěli. A tak začaly fiaska, debakly a průsery, které se mi od té doby, když jedu někam s Vojtou, dějí stále.
