Bylo zrovna úterý, sežral jsem poslední krajíc toho čemu tady říkají chleba, celou tabulku čokolády, nařídil budíka a zanořil se do spacáku, kdesi uprostřed hor v malé vyhřáté chajdě. Kolem půlnoci mě budí opilá přítelkyně Martina telefonátem z právě probíhající párty asi 100km odsud. Nejdřív nechápu, co se děje, pak začínám uvažovat…Romane, jižní polokoule, Nový Zéland, Mt. Aspiring N.P., v 4:30 startuješ, jo aha …
Upadám znova do spacákového komatu, o půl páté jsem vzhůru, celej rozchňáranej si říkám, že si dám ještě půlhodinku. Naprosto zkušeně se probírám těsně před desátou. No tak jo tak já teda idu. Je strašný vedro, ledový komín mi začíná téct pod rukama, skála je zase rozehřátá jak térová střecha. Celou cestu si odkládám postupně oblečení a v době, kdy už jen přebíhám ledovec pod vrcholovou pyramidu Mt Aspiring-mého cíle, mám už na sobě jen palčáky a spodky (a teda ještě teroše a mačky).
Přilétá helikoptéra plná turistů, Japonci fotí údajného bigfoota neboli mne. Za 10 min se vrací osádka helikošky už bez platících, aby mě mohli zachránit. Koukají na mě, jakože jestli jsem se neztratil a co jako blbnu. Ve zběsilém tempu probíhám kolem zaparkovaného vrtulníku, dávám klukům kousek oplatku za snahu a ženu se dál. No vrchol byl, riskantní sestup, sranda taky.
O týden později se objevil v Queenstownských novinách Mountain Scene článek o “ Omylem vyvolaném zásahu, jež prověřil připravenost místních záchranářů“ i s mojí epesní fotkou. Inu nebyl bych to já, abych nevyvolal ostudu, obdiv nebo pohrdání na všech kontinentech, kam zamířím. Ale slibuju, budu v tom pokračovat.
